NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

4

                            Nevěděla jsem co mu na to říct, nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. „Nauč se beze mě žít" hlesla jsem skoro neslyšně. Přešel ke mně, ale to už jsem neměla sílu couvat. Vzal moje ruce do těch jeho, „jednou v noci jsme leželi u vás na chatě, sledovali oblohu a naše propletené prsty.  Zeptala jsi se mě na co myslím a já ti odpověděl, že si tě představuju v bílých šatech a ty ses zasmála a řekla, že se divíš, že máš v mých představách vůbec nějaké oblečení" ušklíbl se a ruce mi stiskl. Nad tou vzpomínkou jsem se musela také usmát, protože to bylo to nejhezčí období.  „Zkazila jsi atmosféru, protože jsi se smála na celou přehradu a nešlo tě utišit", „a ty jsi se mě zeptal, jestli bych si tě vzala, kdyby na to přišlo" usmála jsem se. „A ty na to že jo, když na to teda přijde", to jsme leželi na kapotě tvého auta u přehrady a koukali na oblohu. „Bylo mi tak krásně-" zlomil se mi hlas, „může nám být znova krásně" naléhal a vtáhl mě do objetí. „Nemůže, Dominiku, já to už nedokážu" odtáhla jsem se od něj a šla nahoru, tentokrát mi nebránil. 

                     Stál venku, opřený o auto a kouřil. Stála jsem opřená o parapet a pozorovala ho. On mi koukal do oken. Zdálo se mi, že i když mám v bytě úplnou tmu, vidí mě. Nekoukal skrze mě, ale na mě, jako kdyby přesně věděl, co dělám, ale to byla ovšem hloupost. Měla jsem zrychlený tep a celým mým tělem mi pulzovala krev, myslela jsem, že mám zástavu z toho, jak moc rychle mi srdce bylo. Utírala jsem slzy a po hodině koukání na Dominika, který se ani nehl, jsem se sebrala a vyrazila dolu.  Seběhla jsem schody dolu a hned co jsem otevřela dveře se na mě otočil. „Nastydneš, pojď" hlesla jsem tak, aby to nebylo potichu, ale zároveň ani nahlas. Zamkl auto a pospíchal zamnou. Tiše mě následoval. Myslím si, že kontroloval i dech, aby nedýchal náhodou moc nahlas.

                     „Chci začít znova, bez tebe, ale ty se mi do toho života furt sereš" špitla jsem, zavřela dveře a hned poté zamkla. Chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Otočila jsem se na něj, „začni taky od znova, prosím...Takhle to dál nejde, nemůžeš se mi objevit u bytu, to nejde", „ale já to bez tebe nedám" zachraptěl a zase si mě přitáhl do objetí. „Dominiku" hlesla jsem a dala ruce tak, že se chci odtáhnout, ale nedovolil mi to. Vzhlédla jsem na něj. Hypnotizoval moje oči. „Tohle nejde...Buď tu v klidu zůstaneš a přespíš nebo odejdeš" šeptla jsem a odtáhla se, tentokrát už mě pustil. Povzdechl si a rukama mi sjel po bokách, až mi z toho naskočila husí kůže.

                   „Tady je polštář a peřina. Kdyby cokoliv, tak mě vzbuď. Kdyžtak kdyby jsi chtěl odejít, tak klíče jsou v zámku. Budu v ložnici" a jak jsem řekla, tak se stalo, odešla jsem do ložnice a hned vytočila Pepovo číslo. „Je tady" oznámila jsem Pepovi hned co mi hovor zvedl. „Cože?", „Dominik...Je tady. Přijel a spí na gauči" šeptla jsem potichu, aby něco neslyšel vedle. „Jo, to jsem slyšel.Proč jsi ho pozvala dovnitř?" vyhrkl, „já nevim. Stál tam tak venku, nastydl by a...a-", „a řekneš mu to?", „já nevim" stekla mi slza. „měla bych žejo?". Kývl mi na souhlas, „měl by to vědět", „jo, to by měl". Povzdechla jsem si, vzala fotku ze stolu a vyšla z ložnice.

           Ležel na boku a koukal do tmy. Stoupla jsem si k opěrce od gauče a chvilku stála. „Dost jsem přemýšlela" začala jsem a Dominik ke mně vzhlédl, „nebylo by správné ti to zatajit". Podala jsem mu fotku ultrazvuku. Vzal si ode mě ultrazvuk. Zrovna v tu chvíli mě napadlo, že mě s tím pošle doprdele a nebude o tom chtít ani slyšet. Jakmilke mu došlo, co to je, začal se usmívat. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. „Já...To je úžasný" sedl si. „Víš, nechtěla jsem ti to říct, ale nebylo by hezké ti to neříct, měl bys to vědět...ale pochopím, když se k tomu nebudeš mít-", přerušil mě, „ne, Kájí. To ani neříkej". Do oči se mi nahrnuly slzy. sedla jsem si k němu. „V ten den jsem ti to chtěla říct" pokračovala jsem a smutně se na Dominika usmála. „Už neplakej. Už bylo dost slz" tu slzu, která mi pomalu stékala po tváři a vtáhl mě do objetí. Zavrtala jsem se mu víc do hrudi. „Tak přece jen máme rodinu, tak jak jsme chtěli" špitl neslyšně a stále sledoval ultrazvuk s úsměvem.

o čtyři měsíce později

                  Doktorka mi kývla na pozdrav. Byla jsem jí vděčná za to, jak milá byla na mě, i když mi bylo jasné, že to má v popisu práce. „Takže všechno je v pořádku, akorát tu máme dost nízko placentu" dívala se na ultrazvuk. „Počítejte s tím, že půjdete rodit císařským řezem, kvůli té placentě by jste nebyla schopná to miminko vytlačit" pokračovala, „hlavně na sebe opatrně, ta placenta je hodně citlivá...Ale za dva týdny půjdete na screening, kde vám řeknou pohlaví a všechno možné" usmála se na mě doktorka a podala mi ubrousek, abych si otřela gel z rostoucího břicha.  „Budete chtít screening tady v Brně nebo jinde?", popřemýšlela jsem. Tentokrát bych mohla za Dominikem přijet já, „šlo by to objednat do Pardubic?" nadhodila jsem a doktorka mi řekla, že ano, že to jde. Tak za dva týdny v Pardubicích.

|Dneska by měla vyjít ještě minimálně jedna kapitolkaa|

-Karey