NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

8

                    Seděl na schodech před bytovkou a kouřil. Otevřela jsem dveře a nasála vůni cigaret. Ani nevzhlédl. Sedla jsem si k němu. „Nastydneš" prohodil, ale já jsem jeho připomínku ignorovala. „Vždycky, když si kouřil na balkoně, jsem ti říkala, ať necháš otevřené dveře...Chybí mi stále vůně cigaret" usmála jsem se a on se mnou. Pokrok. „Jsi těhotná, neměla bys kouřit", „taky že nekouřím" povzdechla jsem si. Do ruky jsem mu vrazila ultrazvuk, „na...Vyhrál si" ultrazvuk si vzal. Pousmál se, ale pak jeho úsměv povadl. „Nevěřím ti, že to dítě je moje" zachraptěl. Naklonila jsem hlavu na stranu a přivřela jedno oko, „prosim?...To snad nemůžeš ani myslet vážně ne?" vstala jsem a rozhodila rukama. „Jak můžu vědět, kde všude jsi se mi kurvila?" sklopil oči. „Podívej se na mě" řekla jsem, ale neudělal to. Nahrnuly se mi zase slzy do očí, „podívej se na mě!" vzhlédl. „Teď  mi řekni, že to myslíš opravdu vážně. Řekni mi to do očí", zamrkal a otevřel pusu, že něco řekne, ale nedokázal to. „Máš poslední možnost to vzít zpět, Dominiku" hlesla jsem tak, aby měl čas vstřebat má slova. Smtně se na mě usmál a zase zrak sklopil. „Jseš fakt neskutečnej!" zařvala jsem a vyrazila nahoru.

                   Vběhla jsem do studia, „mějte se, zase se někdy stavím". Nikdo to nechápal, „co je?" ptal se Kuba za všechny. Vzala jsem batoh a hodila ho na záda. „Prý to není jeho dítě. Prý nemůže vědět, kde všude jsem se kurvila ne? Přitom on spal s tímhle" uchechtla jsem se a hodila rukou směrem k rusovlasé. Kuba se ozval, „on to-...", „nezastávej se ho furt! Některé věci jde omluvit, ale tohle fakt posral" ozval se Pepa. „Co tady meleš ty děvko? Jeho dítě? To sotva!" ozvala se Simona a Kuba jí vzal za ruku a odtáhl ze studia. „Jestli sem ještě vkročíš a to i s Dominikem, tak si mrtvá!" zařval a zavřel dveře. „Nehájím ho, jen...", „jen co, Kubo?" pokrčil rameny. „Hájíš ho. á bych to na tvém místě taky udělala, ale co by jsi dělal na mém místě ty?" smutně jsem se usmála. Povzdechl si, „přesně to samé co ty" obejmula jsem ho. „Všechny vás zbožňuju, ale už mě tu neuvidíte" zavřela jsem za sebou dveře a vydala jsem se k autu.

                    Simona tam štěkala na Dominika a on se koukal do telefonu, „pojď si vzít věci" štěkla jsme pro změnu já. Otočil se na mě a prosebně mě chytil za ruku, „vyser se na to" vysmekla jsem se mu. Odemkla jsem auto a z kufru vytáhla velkou cestovní tašku, plnou Dominikových věcí. Píchlo mě v podbřišku, „au" sykla jsem. „Počkej! Netahej to" doběhl rychle ke mně a vzal si tašku. „Opovaž se ještě někdy se mi vesrat do života! Nemáš na to právo!", „co malej?", „tím co jsi řekl, jsi dal dost najevo to, že to není tvoje dítě ne? Na něj taky nemáš právo" zavzlykala jsem, „přísahám, že jestli se ještě někdy ukážeš...Nemám co přísahat..." sebrala jsem se a s brekem si sedla do auta, kde jsem se zamkla, aby ho nenapadlo si sednou ke mně. Párkrát jsem se nadechla a sledovala Dominika, jak od sebe odhání Simonu. Jakmile jsem nastartovala, Dominik se otočil směrem k autu a nevnímal Simonu. v očích měl slzy a mě drtilo ho vidět takhle. Nastartovala jsem a vyrazila zpět do Brna.

12.3.

             „Tak jak ti je?" zeptala se Káťa a sedla si ke mně na postel. „Je mi dobře a malému asi taky, ale domu mě až do porodu nepustí. Doktoři se o mě a malého bojí" smutně jsem se usmála. Chvíli bylo ticho a ani jedna nic neříkala. „Ví, že jsi tady?" začala a já jí probodla pohledem, zároveň jsem měla, jako by mi někdo zase do srdce hodil šíp nebo mě do něj byť jen udeřil. „Ne...Už nemá právo na Damiana a to ty víš" prskla jsem a pohladila si břicho. Káťa zvedla ruce do obranného gesta, „klid prosimtě, jen jsem se ptala".

               V Brně jsem strávila dost velkou část svého dětství, ale bohužel mé vzpomínky jsou dosti mlhavé. Nechtěla jsem, aby tady vyrůstal i malej Damian. Nemáme tady rodinu a všichni jsou moc daleko. Mám to tady ráda a je to tady hezké, ale není to vhodné pro malého. Když už mám dostat roli matky na plný úvazek, tak pořádně ne? Začalo ve mně hlodat. Zazvonil telefon, volal mi Kuba. S zaváháním jsem to zvedla, „hm?...Nebudu teď nějakou dobu doma...mě nebo malého?...Všichni? Nenene...Nechci ho už nikdy vidět, nikdy... Neřekla bych, že to chápeš!...Měj se Kubo a pozdravuj všechny" hovor jsem típla a začalo ve mně hlodat ještě víc. 

Tak jak se vám to líbí?

-Kej