NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

12

22.3.
@gold_cigo
- tři minuty a jsem u tebe

Oblékla jsem si těhotenské legíny a přes ně natáhla triko. Vyšla jsem z pokoje a naproti mně šel Dominik s růžičkama v jedné ruce a bílým medvědem v druhé ruce. I ten medvěd vypadal vedle Dominika malý. Uchechtla jsem se a založila ruce na prsa. Uviděl mě a omluvně se usmál, „ahoj" hlesl a já z něj nespouštěla oči. „Ahoj" hlesla jsem nazpátek a natáhla k němu ruce. Ruce roztáhl a já mu vlétla do náruče. Klopýtl, ale ustál to. Stáli jsme tam a já se k němu tiskla. „Musíš na ten ultrazvuk" zachraptěl. Pustila jsem ho a přede mě natáhl ruce. „Pro tebe" usmál se. Začaly mi slzet oči. „Děkuju" převzala jsem si růžičky. Byly modré. Pamatuje si to. Modré růže mám nejradši. Nechápavě se na mě podíval. „To ty hormony" zrudly mi tváře s my se vydali do pokoje a hned poté do místnosti, kde mi udělají ultrazvuk.
Zaťukala jsem a vlezla dovnitř. „Dobrý den, slečno Herrmanová" přivítal mě doktor, „doktore, tohle je tatínek malého" usmála jsem se na Dominika. Natáhl ruku k doktorovi, „Citta", „Krupelka, Ondřej...Ze slečny budete mít radost. Nejen, že je statečná, ale je lepší doktor jak já" mrkl na mě a já se uchechtla. Lehla jsem si na lůžko, Dominik si sedl na židli vedle lůžka a sledoval dění. Na břicho od gelu mi doktor položil ultrazvuk. Byl tam malý človíček, který celé dny prospal a kopal mi do sleziny. Dominik koukal na obrazovku se slzami v očích. „Tady jsou ručičky a hlavička...Je to tu už krásně vidět" usmála jsem se, „už nějakou dobu se nevejde na celou obrazovku" pokračovala jsem. „Tady vidíš jak dýchá, doktore? Nemohli by jsme pustit srdíčko?" poprosila jsem a doktor kývl. Ordinací se rozezněl tlukot srdíčka. Dominik se usmíval, pozoroval obrazovku a naslouchal tlukotu.
Takhle jsem ho ještě neviděla. To jak odhodil všechen ten stres a všechno nějak být způsobilo, že byl na pokraji slz. Zadržel dech jen proto, aby dobře slyšel srdíčko malého. Byl úplně v jiném světě, viděla jsem mu to na očích a v jeho tváři.
Po ultrazvuku jsme odešli se smíchem do mého pokoje. „Jak se mají kluci?" zeptala jsem se a Dominik mykl rameny, „asi dobře. Víš, že toho k životu moc nepotřebují...No tyvole! To mi neuvěříš! Ráďa s Marťou se budou brát příští měsíc!" vypískl najednou. „Nekecej! Ani jeden nedal vědět", „ono se to zatím neví. Oficiálně až za pár dní, ale musel jsem ti to říct. Kdybych ti to neřekl, tak by jsi mě zabila" zasmál se. „Máš recht" zasmála jsem se taky. Lehl si vedle mě na postel a ruku mi položil na břicho. „Přemýšlela jsi o jméně?" promluvil, „trošku...víc...líbí se mi Damian". Zakňučel, „furt jsem doufal, že to bude malej Nik...Damian je hezké jméno" svolil nakonec. Musela jsem mu to dát sežrat, „Dominiku, i kdyby jsi s tím teď nesouhlasil, byl by to Damian...Omlouvám se, ale i kdyby jsi s tím teď nesouhlasil, tak by to byl malej Damík" pohladila jsem se po břiše. „Je mi to jasný...Tak to druhý bude malej Nik" zazubil se a já mu zase dala dělo do ramene, „ne! Žádný druhý" rozesmála jsem.
Zase nastalo to trapné ticho, při kterém je jasné, že nastane něco, co všechno hezké zničí. „Jaké bude mít příjmení?" tentokrát jsem začala já, protože mi to v hlavě leželo dlouho. „Fuuha...Kájí, neměl jsem v plánu nic takového, minimálně né před svatbou, protože pak by bylo příjmení jasné...Ale podřídím se ti" zase se usmál a pozoroval mé břicho, jak se vlní. „Damian Citta...Nezní to špatně ne?" usmála jsem se. Dominik ke mně pomalu zvedl hlavu, „fakt? Jsi si tím jistá?" kývla jsem na souhlas, „pokud mu nezmizíš jen tak ze života, tak s tím nemám problém". „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit a ani tě opustit, ale nevrátím to", „jojo, nevrátíš, ale napravit to můžeš..." uchechtla jsem se nad tou představou, že by bylo všechno v pořádku a my si žili šťastně a bez problémů.
Dominik odešel a já musela zavolat mámě, že náš plán ruším. Chtěla jsem se přestěhovat zase k rodině, ale teď to asi nedokážu.
          V devět hodin večer mi volal Dominik přes FaceTime. „Ano, Dominiku?" ležela jsem na boku. „Zítra si tě vyzvednu v jednu hodinu" oznámil mi, „cože?", „jedeš domu, Káji" usmál se. Stál na balkoně jen v teplákách. Nikdy jsem nechápala, jak může nezmrznout v takovéhle zimě. „Jak je to možný?" nechápala jsem a Dominik pokrčil rameny, „než jsem odjel, zavolal jsem si primáře a nějak jsme to spolu domluvili. Říkal, že není nutné si vás tam nechávat, že jsi tam pouze proto, že se bojíš...Vezmu si tě k sobě domu jo?". Proč mi to zase připadalo moc rychlé? „Super! Jak se tam k vám ale poskládáme i s malým?" Dominikovo a Kubovo byt byl velký, ale zvládl by to Kuba s malým brečícím děckem? „Nemáš byt ty tady náhodou?" nadhodil, „mám tam nájemníky a peníze se mi hodí, když mám jen mateřskou..." hlesla jsem, „tak si najdeme vlastní byt ne?" zapálil si cigaretu.
            Za sebou měl fialové světlo LED světýlek z obýváku. Vlasy měl stále trochu mokré. Mezi rty měl cigaretu s oranžovým koncem. V mých představách takhle momentálně vypadal můj vysněný muž... Kdysi by se mi to zdálo směšné a nemožné, ale to ostatně všechno, co se mi teď v životě děje. S úsměvem na tváři a hlavou plnou myšlenek na Dominika v teplákách, jsem kývla.

  

Po TÉMĚŘ dvou měsících!!!! Teď mám kreativní náladu! Těšte se na další díly!

-Kej<3