NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

23

Dole dost důležité info, ke kterému bych chtěla vyjádření!

Stála jsem s rukou u úst, abych tišila vzlyky, které se chtěly probojovat ven. „Jsi blázen?" zakňučela jsem a stírala slzy. Vrhla jsem se Nikovi do náruče. „Zítra by jsme mohli začít sem tahat věci ne? Kluci pomůžou..." koukl na mě s takovou jiskrou, kterou jsem u něj ještě neviděla.

Přesně tyhle nádherné momenty mohly za to, že jsem se do tebe zamilovala, Niku. Tyhle momenty můžou za to, že tě budu milovat už napořád. Co momenty? Tyhle neskutečné změny v mém životě! Nikdy jsem nečekala v takovou lásku. Nikdy jsem nečekala, že takový člověk jako ty, by mohl získat moje srdce. Kdyby jsem nevěděla co všechno jsi pro mě udělal, hned bych tě odsoudila, jenže ty jsi byl jiný, než jsi o sobě říkal. Ukázal jsi mi, že se pro druhé můžeš rozdat. Ukázal jsi mi, že i když uděláš největší chybu svého života, dokážeš tu chybu napravit. Ale hlavně jsi mi ukázal, co znamená mít v životě někoho, koho můžeš milovat a ten někdo bude milovat tebe až do poslední chvíle.

Byli jsme s Nikem na cestě do Brna, do mého bytu. Mohu teď už říct starého bytu? Chtěli jsme vzít hlavně moje a malého oblečení, drobnosti a takovéhle věci, které se nacpou do krabic a vejdou se do minibusu, který jsme si půjčili. Měli jsme v plánu vzít všechno co jen jde do krabic a pytlů. Nábytek tady všechen nechám a i tenhle druhy byt budu pronajímat. Neříkám nic. Mateřská a peníze z pronájmu jsou nějakým způsobem na uživení a zaplacení všeho, ale dva pronájmy? Dokonce si budu moct koupit něco pořádného nebo tak něco.
Zastavili jsme se před bytovkou, „jak jsi mě tady vůbec poprvé našel?" usmála jsem se na něj, „sice jsi změnila bydliště, ale číslo ne" rozesmál se, když uviděl můj pohled. „Tím chceš říct, že jsi mě vystopoval?!" zarazila jsem se, „já ne. Poslal jsem Adamovi tvoje číslo, ať tě najde...Je šikovnej" nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že na bráchu má něco kladného nebo naštvaná, že mě vystopoval takhle jednoduše.
„Nemyslím si, že by jsi tady dlouho vydržela" pronesl s takovou 'hrdostí' v hlase. Mykla jsem rameny, „vlastně už jsem byla domluvená, že se stěhuju zpátky do mého prvního samostatného bytu...Abych byla u rodiny" a dál jsem balila věci. „To jsi chtěla zmizet až někam tak doprdele?" vyhrkl docela překvapeně. Kam jen ti zmizela ta hrdost? „Hele. Jsou to dvě hodiny do sem a dvě hodina tam. Takže si nestěžuj, když jsi byl schopný za mnou dojet až sem kolikrát" protočila jsem očima a zase pokračovala. Nik si odfrkl a začal skládat oblečení pro malého do krabic.
Vzal jedno malinké body a rozložil ho. Byla to ta nejmenší velikost pro ty úplné prcky novorozené. „To bude malej takhle malinkej?" usmál se a stále hypnotizoval ten malý kus oblečení pro tak malého človíčka. „Ale on vyroste a bude vysokej, jako ty. Nesmí být prcek, jako já" usmála jsem se na Nika, který ke mně nachvilinku soustředil zrak. Už podruhé za jeden den, jsem viděla tu jiskru, kterou jsem do teď neviděla. Vrtalo mi to hlavou a nutilo mě to nad tím přemýšlet.
Nik mi zakázal nosit tašky, krabice a i pytle. Takže jsem vlastně nic nenesla a celý to nesl on. Bylo mi ho líto a chtěla jsem mu pomoc, jenže mi to zakázal. „Opovaž se to zvednout! Víš proč jsi přece skončila v nemocnici!" vyjekl a držel se, aby nekřičel.

-...„pojď si vzít věci" štěkla jsme pro změnu já. Otočil se na mě a prosebně mě chytil za ruku, „vyser se na to" vysmekla jsem se mu. Odemkla jsem auto a z kufru vytáhla velkou cestovní tašku, plnou Dominikových věcí. Píchlo mě v podbřišku, „au" sykla jsem. „Počkej! Netahej to" doběhl rychle ke mně a vzal si tašku...-

         „Tak se nám stěhujete?" vylezla z protějšího bytu sousedka, která mi dost pomáhala, když bylo opravdu zle. Slyšela mě skrz ty stěny plakat, a tak mi nosila kapesníky a čerstvě napečené laskominy. Jenže mi je nebyla schopná dát. Pod podmínkou, že se jí svěřím, protože věřila, že když to řeknu někomu jinému, přenese se kus trápení ze mě pryč na toho druhého. Kývla na Nika, „to je on? Ten, kvůli kterému jsi plakala?" usmála se na mě smutně a já jí jen kývla, „ale to už neřešte, Maruško, už ne" opět jsem jí seznámila se situací a rozloučila jsem se s ní. S vědomím, že Brno opouštím, jsem si sedla do auta...