NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

3

                                 Z jeho pohledu mi bylo jasné, že je něco špatně, hodně špatně. „Potřebujeme tě tam, nikoho k sobě nepustí" naléhal Kuba. „Je dospělej, ať se o sebe postará" prskla jsem a pak jsem se omluvně na Kubu podívala, protože takhle ošklivá jsem být nechtěla. Tahal mě k autu, ale já se mu vysmekla. „Já nikam nejdu" stála jsem si za svým. Vzepřela jsem se a ustoupila zpátky. „Je zamknutej v pokoji...Je minimálně vožralej a nikoho si k sobě nepustí...My tě tam kurva potřebujem!" zvedl hlas Kuba, až jsem se lekla. Zděsila jsem se, protože jsem se o něj přeci jen bála. „To už není můj problém" šeptla jsem na zpátek a do očí se mi nahrnuly slzy. „Ale je. Nedělej. Záleží ti na něm, tak jako vždycky a oba to vím, tak tady nelži ani mně ani sobě, buď tak laskavá".

                         U dveří do Dominikova pokoje stál Tom a bušil na ně. Jakmile mě viděl, tak se mu v obličeji prostřídala radost, strach, obavy a úleva. Kývl na pozdrav a ode dveří ustoupil. „Dominiku? To jsem já, Kája...Otevři, prosím" špitla jsem a hned na to uslyšela odemykání zámku. „Jen ty", vtáhl mě dovnitř a hned zamnou zase zamknul. „Dominiku to ne! Nezamykejte se tam!" začal na dveře bušit Kuba, „v klidu" odvětila jsem nazpátek a Kuba si jen odfrkl a zmizel.

                          Jediné světlo v pokoji byla televize. Smrdělo to tam po trávě, cigaretách a alkoholu. Držel se ode mě dál. I když tam nebylo moc světla jsem viděla jeho oči, „co jsi měl?" opatrně jsem se zeptala, „nic novýho" prskl a uchechtl se k tomu. Na stole ležel pytlíček s bílýma práškama a mně to bylo hned jasné. „Tohle musí hned přestat, Dominiku" šeptla jsem, „to už není tvoje věc". Bral mi má slova a to mě bolelo. Zamotal se, „Dominiku...já tě prosím, potřebuju tě tady a nejen já, ale všichni okolo tebe tě tady potřebují". „S tebou už nemám nic společného" sykl, „to by jsi se divil". Zasmál se, „tak to víš víc, než já...-", „kdyby mi na tobě nezáleželo a nebála jsem se o tebe, tak tady nejsem" sedla jsem si na postel. „Teď jsem ochotná s tebou mluvit", „jo, tak najednou jsi ochotná" rozhodil rukama. Nemělo to cenu mu cokoliv vysvětlovat nebo nějak vyvracet. „Ano...Tys to posral, takže ty byx jsi se měl podřizovat mým podmínkám, protože mám nad tebou navrh...Já jsem nic neudělala, to tys to posral" přehodila jsem nohu přes nohu a opřela se dozadu. „Bojím se o tebe, protože jsi schopnej udělat nějaký kraviny nebo si ublížit", „neznáš mě" sykl. „Ale znám" uchechtla jsem se, „nepamatuješ si to" oponoval, „snad vím, co si pamatuju ne?...Já si pamatuju všechno Dominiku...Od prvního dne v nemocnici po kómatu, až do teď" vyhrkly mi slzy do očí. Dominikovo výraz se změnil. Posadil se vedle mě a hlavu složil do dlaní. „Jsem takovej kretén" šeptl a já dělala, že jsem nic neslyšela, abych mu nemusela odpovídat.  „Měj se" hlesla jsem a vyšla z pokoje ven. „Hodím tě domu" nabídl se Tom, „to je dobrý, chci být sama" usmála jsem se a vyrazila z bytu. 

Bylo těžké přemluvit svůj mozek, že už mi do života nepatří, ale přemluvit srdce bylo horší.

o sedmnáct dní později

             Poslední krabici jsem nechala zabalenou, protože jsem nechtěla otevírat už tak hlubokou a bolavou ránu. A krabici zašoupla pod postel. Zapojila jsem posledních pár kabelů, aby mi fungovala televize a spotřebiče.

10:42

           „Kájo...průser!" vyhrkla mi Ela do telefonu. „Co se děje?" chtěla jsem vědět, ale brala jsem to na lehkou váhu, protože když něco takového řekne, většinou jde o nějakou kravinu ze školy nebo něco na ten styl. „Teď tady byl Nik a ptal se na tebe, jestli tu nejsi...Má štěstí, že doma není ani máma ani táta, ty by byli naštvaní, kdyby se to dozvěděli" mlela a nešla zastavit, tak jsem jí skočila do řeči, „jak jako byl Dominik?", „no prostě tady zazvonil a že Elo máš tam ségru? Tak jsem řekla, že ne a že nevím kde jsi...To budeš mít drahý" vypravila ze sebe, „jo prosimtě" protočila jsem očima.

20:17

          Sotva jsem si sedla k televizi a hned se po bytě rozezněl zvonek.  Seběhla jsem dolů a bez zaváhání otevřela dveře. Okamžitě jsem se zastavila a začala couvat. „Ne, tohle ne" šeptla jsem a ruku si dala před pusu. „Promiň".  Do očí mi vlezly slzy a chtěly jít ven. „Já už nechci trpět. Tohle mi nedělej" potlačila jsem vzlyk. „Nechci ti ubližovat, ale nedokážu bez tebe být". Přišel o krok blíž a já o dva ustoupila. „Běž pryč" hlesla jsem a pomalu jsem se sesypala na zem, ale chytil mě. „Nemůžu tě tady nechat", „ale můžeš, zvládnu to" vzlykla jsem a choulila se mu v náručí. „Já vím, že ty to zvládneš, ale já ne" odtáhla jsem se, „ale to už není můj problém", „ale říkala jsi, že ti na mně furt záleží" slzy v očích se mu leskly. „Ale taky jsem říkala, že mě nemáš kontaktovat", „ale ty mi strašně chybíš". Nevěděla jsem co mu nas to říct, jasně, že mi taky chyběl. Zavírala jsem dveře, ale nedovolil mi to.

          „Nemůžeš náš vztah jen tak zahodit. To nejde...Seděl jsem u tebe každý den a chtěl vidět tvoje oči a slyšet tvůj hlas. Bál jsem se, že se na mě vykašleš, až se probudíš, ale ty jsi se na mě nevykašlala a dělala jsi ze mě lepšího člověka...Cítil jsem se s tebou jako nejšťastnější chlap na světě, protože jsem měl jedno velký štěstí...Nemyslel jsem, že bych s tebou mohl být, protože jsem ti nechtěl ublížit, ale tys mi věřila, ale já to posral...Když má někdo štěstí, tak by se ho měl držet ne?..." smutně se usmál, „Když jsi usínala, koukal jsem na tebe a říkal jsem si, že si tě prostě vezmu a budeš moje, že dům se zahradou plnou dětí bych si dokázal představit, ale jen s tebou...Nechci, abys mi odpustila, to nemůžu chtít, ale chci, aby jsi ode mě slyšela, že mě to mrzí a tu lásku, kterou jsem ti dal, dokážu dát jen tobě...Život můžu prožít jedině s tebou...Ani nevíš, jak šťastnej jsem byl, když jsem si vzpomněl, že máš volný byt v Brně a že je tvůj...Tak jsem tady" rozhodil rukama a stekla mu slza z oka.

Poslední část na dobrou noc

-Karey