NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

9

            Vyšla jsem na chodbu, protože mě pustit ven nechtěli. Čekala jsem, než Káťa zaparkuje a přinese mi všechny důležité věci. „Ty jsi nám ale pěkne narostla za těch pár dní" zasmála se, obejmula mě a dělala, že mě nedokáže obejmout přes tu šířku. Předala mi kufr, „máš ty ale štěstí, že mám volno, jinak bych ti to nemohla předat, nemohla bych jet takovou dálku" zasmála se a pak její úsměv zmizel. Oproti nám šek vysoký kluk. Nevšimla jsem si ho, ale Káťa mě upozornila. Zastavila jsem se a vyděšeně ho pozorovala. Všiml si mě a na jeho tváři se vystřídalo pohrdání a strach. Zase jsem se rozešla, ale chytil mě za ruku. „Co tady děláš?" prskl, „nic" hlesla jsem a ušklíbla jsem se bolestí, protože jeho stisk byl silný. „Dominiku, pusť mě" špitla jsem. „Odnesu ti věci na pokoj" hlesla Káťa a zmizela. Chvilku mě pozoroval a až pak pustil. „Co se stalo, že jseš tady?", „nic" odfrkla jsem si. „Opravdu, co se stalo?...Doufám, že jste s Juniorem v pořádku" hlesl,„tak zaprvé - neříkej mu Junior. Zadruhé - nic se nestalo a v neposlední řadě - nic ti do toho není!" rozešla jsem se pryč. Zase mě zastavil. „Nemůžeš mi odpírat otcovství" prskl, „to jsi si odepřel sám, vzpomínáš?" zvýšila jsem hlas. „To jsem řekl jen proto, abych tě ochránil přede mnou!" zlomil se mu hlas. Povzdechla jsem si, „ Já nechápu tvoje myšlenkové pochody. Ty se mě snažíš před tebou ochránit, ale chceš být otcem. Sereš se mi do života, i když jsem tě prosila o opak" pokrčil rameny. „Jak se vede malému?" chtěl mi sáhnout na břicho, ale já mu uhla, „roste a má se asi dobře...", „a jak se máš ty?", „furt stejně" pokrčila jsem rameny. Pozvedl obočí, „špatně" povzdechla jsem si a zalezla do pokoje. Káťa nechápala, „tohle už nechci absolvovat, nikdy" a natáhla jsem se na postel.

            Seděla na židli se zděšeným výrazem. Vzhlédla ke mně, „Dominik to neví? Tys mu to stále neřekla že?" fakt to z toho není jasné? Zakývala jsem na souhlas. Nadechla se, že něco řekne, ale zarazila jsem jí, „nechci ho už řešit...Jsme dospělí a oba máme rozum na to, aby jsme to nechali být...Všeho se vzdal z vlastní iniciativy, tak ať se mi do toho života-" Káťa se podívala za mě a to mě donutilo otočit se. S těžkým povzdechem jsem dokončila větu, „nesere".

              „Promiň" hlesl a natáhl se po mých rukách. Ucukla jsem, „za co se mi omlouváš?" zamračila jsem se. „Nechtěl jsem tě opustit..." založila jsem ruce na prsa, „to já opustila tebe, víš?" povzdechla jsem si. „Co tady vůbec děláš?", „do Brna jsem přijel za Calinem a ten si jen něco zařídit do nemocnice" rozhodil rukama kolem sebe. Jakmile viděl můj výraz, tak se zamračil, „nesnažil jsem se tě najít". Zneklidnil a prstama naznačil jak moc, „trošku". „Chtěl jsem vás vidět" přiznal nakonec, „malého jsi se vzdal. Kolikrát to chceš říct?". Znepokojeně přešlápl, „ale nemůžeš mi to otcovství odepřít!", přestávalo mě to bavit. „Ty jsi si otcovství odepřel sám...Myslím, že by jsi měl jít, Dominiku" povzdechla jsem si a otočila se k němu zády. „Ano, asi jo..." slyšela jsem otevírání a tiché "ale vždycky budeš mojí ženou, prostě tě miluju". Načež jsem se zastavila a začala brečet.

            Vybalila jsem si věci a rozloučila se s Káťou. Celý večer jsem přemýšlela nad vším. Zavolala jsem mámě ohledně bydlení. Mají volný být na vesnici, kde jsem bydlela ještě před tím, než jsem se přestěhovala do Pardubic. Přes FaceTime poznala, že se trápím a brečela jsem. Řekla jsem jí všechno a chápala mě. Možná se mnou i soucítila, přece jen je to moje máma. Tentokrát nebyla na Dominikově straně, protože tentokrát to opravdu pokazil. Nemělo to být takhle, ale skončilo to. A ani to nebude pokračovat, stěhuju se zpátky do své rodné vesničky, kde mám plno zážitků a kamarádů z dětství, kteří to stejně jako já nikam nedotáhli a už to nezmění. 

Dneska poslední<3

-Kej