We can't

-1-𝑛𝑒𝑤 𝑙𝑖𝑓𝑒

Seděla jsem v autě na zadním sedadle a koukala se na ubíhající cestu za okýnkem.
Psychicky jsem se připravovala na začátek mého nového života. Nového života, který jsem tak moc nechtěla. Teď mě to na jednu stranu mrzí. Všechno jsem opustila. Moji nejlepší kamarádku. Školu, do které jsem moc ráda nechodila, ale i tak byly tam dobří učitelé.

Tohle všechno jen kvůli otcově práci. Jeho pobočka se stěhuje do LA. A jelikož se z mého drahého otce můžou všichni posrat, tak se musíme stěhovat.

Asi jste si už všimli, že svého otce nemám dvakrát v lásce. Teda alespoň né od té doby co zemřela moje maminka. Bylo mi čerstvě pět let. Stalo se to 13 let dozadu z čeho můžete usoudit že mi nedávno bylo 18 let.

Za nejmíň měsíc si našel novou přítelkyni se kterou má teďka 2 děti. Takže mám dva nevlastní sourozence, kteří mě v jednom kuse otravují, macechu která se těší, až konečně vypadnu z baráku a otce, který mi každý den dává na jevo, jak bylo špatné že jsem se narodila.

„Můžete se prosím ztišit!" Zvýšila jsem hlas na moje otravné sourozence. „Nekřič po svých sourozencích Chloe" ozval se otcův naštvaný hlas. „Oni si budou řvát jak chtějí tak se uklidni, zapni si hudbu a drž hubu" dodal.

Problém byl, že už jsem dávno hudbu měla zapnutou. Zesílila jsem si teda písničky, a opřela jsem se o okýnko od auta. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Což se mi nepovedlo a mě pořád třeštila hlava. Myslela jsem si, že už to nevydržím a prostě jim řeknu, aby mě vyhodili na dálnici a dojdu si to pěšky. Všechno by bylo lepší než tady být s těma otravnýma smradama.

Nakonec se mi podařilo usnout, za co jsem byla neuvěřitelně ráda. Probudila jsem se, až na řev od mích sourozenců že jsme na místě. „Chloe vstávej sakra jsme tady" žduchla do mě Maddie. Je to hezké jméno, člověk by si po tím jménem představoval nějakýho andílka, co by v životě nikomu neublížil. To ale neznáte naši Maddie, tenhle 9 letej ďábel, který mi otravuje život celou dobu co chodí po planetě a dýchá. Nemluvím o tom druhým debilovi. Marcus, ještě větší peklo. Je mu čtrnáct let. Asi si říkáte jak mu může být čtrnáct. Nesedělo by to, kdyby táta nepodváděl moji mámu s Sophii. S moji drahocennou macechou.

Má neustálé narážky na moje tělo, i charakter. Ale o tělo jde víc. Na moje prsa, břicho, nohy, obličej. On si vždycky najde způsob, jak mi ublížit.

Vystoupila jsem z auta a zavřela za sebou dveře. „Nepráskej, tak s těma dveřma Chloe!" Napomenula mě Sophia. „Jasně, oni s tím práskají ještě víc, ale to nikomu nevadí" zamumlala jsem a rozešla se do našeho nového baráku.

„Tady máš pokoj ty." Řekl otec a opustil mě. Díky bohu. Otevřela jsem hnědé dveře od mého nového pokoje a vlezla dovnitř.
Stěny byli namalované obyčejnou bílou barvou. Byl vcelku malý a skromný, ale to mi vůbec nevadilo.
Na pravé straně pokoje byla dvoulůžková postel, s kterou se dívím, že mi otec vůbec vyhověl.

A jak koukám tak to bylo to jediné s čím mi vyhověl, co se týče pokoje. Stěny jsem si přála světle fialovou barvou, to taky asi neklapne. Kdyžtak si to prostě přemaluju sama.

Hned u postele bylo okno a parapet, na který si dám alespoň nějaký dekorace, aby to tady nevypadalo jak v nemocnic. Na druhé straně postele byl noční stoleček taky bílé barvy.
Nikdy jsme nechtěla mít tmavý nábytek ale jak tady všechno bylo bílé a bez nějakých dekorací vypadalo to tady otřesně.

Naproti posteli byly dveře nejspíš do koupelny. Jsem za svojí vlastní koupelnu ráda. Aspoň co nejmíň budu muset vylézat z tohohle pokoje a konečně budu mít soukromí.
Vedle dveří byla bílá skříň kam se moje oblečení v životě nemůže vlézt.

Pak tady byl obyčejný psací stůl a komoda s úložným prostorem, obě dvě věci byly bílé barvy. To byl všechen nábytek v mém pokoji.

Sedla jsem si na postel a povzdechla jsem si, když jsem se podívala na dva velké kufry přede mnou.
I přesto, že můj otec má hromadu peněz a je neuvěřitelně bohatej, tak všechno moje oblečení jsem si platila sama. Hlavně z brigád. Nikdy jsem nedostávala kapesné a když jsem něco chtěla tak jsem si to prostě musela zaplatit ze svého.

Vzala jsem si do ruky svůj telefon a najela na ikonu s notou, klikla jsem na ní a pustila si můj oblíbený playlist písniček. Pustila jsem se do vybalování.
Nejdřív jsem se snažila, co nejvíc oblečení narvat do skříně a potom jsem použila jeden šuplík komody na spodní prádlo, protože to, už jsem opravdu neměla kam dát.

Potom jsem se vrhla na stůl, kam jsem do dolních šuplíků vyskládala všechno učení, jak učebnice tak sešity. Do další nějaké zvýrazňovače a propisky.

Vytáhla jsem si z tašky povlečení a rovnou si povlékla postel do bílého povlečení. Jiné jsem neměla, kdyby jsem měla jiné, tak by jsem určitě použila nějaké barevnější.

Další věc ,co jsem vytáhla, byl rámeček a v něm fotka s mojí mámou. Byli mi tam čtyři a máma byla naživu. Pamatuju si jí aspoň trochu. Byla skvělá, vždycky se o mě zajímala a starala se. Na fotku mi ukápla slza, rychle jsem si utřela tváře a fotku položila na parapet.

Tím moje vybalování skončilo, neměla jsem žádné dekorace, všechno jsem tam musela nechat.

Přešla jsem ke svému batůžku a vyhrabala z tama peněženku. Vytáhla jsem všechny peníze, co v tom zbyli. Není to moc, ale na nějaký dekorace to určitě vystačí. Stejně si časem budu muset najít brigádu. Jinak to nepůjde.

Peníze jsem pečlivě schovala, vzala jsem si kosmetickou taštičku a došla do koupelny. Začala jsem vybalovat všechny věci, takže nějaký krémy, kartáček na zuby, hřeben na vlasy, nějaký ten make-up a pak další miliardu serepetiček. Když jsem to měla hotové, zavřela jsem za sebou dveře od koupelny, svlékla ze sebe všechno oblečení  a zalezla si do sprchového koutu.

Nechala jsem na sebe téct kapičky vody a u toho si potichu broukala písničky. Umyla jsem si vlasy a namydlila celý tělo.

Všechno jsem ze sebe smyla, vypla vodu,  vylezla ven ze sprchového koutu a zabalila se do ručníku.

Převlékla jsem se do pyžama, vyšla ven z koupelny a potom i z celého mého pokoje.
Sešla jsem schody dolů a zamířila někam, moc jsem to tady nestihla projít ale myslím, že jdu do kuchyně.

Moje myšlenky se spletli a já se ocitla v jídelně. Všichni čtyři tam seděli a jejich pohledy zůstali na mě. Odpoutali pozornost od jídla, které bylo před nimi a koukali na mě. Nikdy mě nepozvali na večeři, aby jsem s nima povečeřela ani na oběd, vždycky jsem si to odnesla nahoru do svého pokoje. „Dobrou chuť" řekla jsem s hodně velkou špetkou ironii v hlase a odešla hledat kuchyň.

Po chvilce se mi jí podařilo najít, z ledničky jsem si vytáhla jogurt a z šuplíku pod linkou lžičku. Opřela jsem se o linku a začala jíst bílej jogurt. Nic jinýho tam nebylo. Když jsem to měla snězené obal jsem hodila do koše a lžičku dala do myčky.

Zase jsem se rozešla nahoru do svého pokoje a rovnou lehla do postele.
Dneska toho ne mě bylo moc a byla jsem vyčerpaná, takže jsem si akorát nastavila budíka na další den, aby jsem nezaspala můj první den v nové škole a zavřela oči v domění že usnu.

Asi půl hodinu jsem se převalovala, nemohla jsem usnout hlava se mi plnila moc otázkama.
Bála jsem se zítřku, bála jsem se jestli mě tam přijmou jestli tam nebudou blbý učitelé. Bála jsem se jestli si tam na mě někdo nezasedne hned první den. Bála jsem se všeho......

_________
Ahoj, sice mám jeden rozepsaný příběh, ale přesto zveřejňuju i tenhle. Doufám že ho někdo bude číst. A kdyby jsme mi daly vote nebo napsaly komentář. Klidně i kritiku nebo co mám zlepšit, byla by jsem moc vděčná.
<3
22.1. 2022