We can't

-18-

„Stačí Bie-" zasmála jsem se a přestala do něj mlátit polštářem. „No dořekni to" zasmál se lehl si nademě a začal mě lechtat. „Ani mě nehne." Řekla jsem i když jsem nemohla popadnout dech pomalu.
„Dělej" „Nene" zavrtěla jsem hlavou a pomocí ruk jsem se snažila dostat se z jeho sevření.
„Takhle to nepůjde, holčičko" uchechtl se a jednou rukou mě chytl obě ruce nad moji hlavu. A já opět ucítila motýlky po celým těle a divnej pocit.

„Povídej, co jsi chtěla říct" už jsem nemohla, i přesto že jsem se chtěla vzdát tak jsem nemohla.
„Justine?" Vykřikla jsem mezi smíchem. „To jsem nechtěl slyšet, ale počítá se to" „Tak už mě pust" šeptla jsem a zase se ve mně probudila touha políbit ho.

Ale nechtěla jsem, co když by on nechtěl? Rychle jsem tu myšlenku vypustila z hlavy. „Copak?" Zeptal se. „Ale nic." „Tak jo, tím pádem si jdeme dát něco dobrýho protože mám fakt hlad."

Neměla by jsem jíst, co když se mu potom už nebudu líbit? Co když se mu nelíbím už teď. Ale kdyby jsem se mu nelíbila tak mě nelíbá ne? Nebo to dělá jenom z lítosti?

„Copak? A nechci slyšet že nebudě jíst, protože jsi moc tlustá což nejsi. Máš nádhernou postavu." Hnedka mi rozmluvil veškerý moje myšlenky a já přikývla.
„Tak se jdeme napapat princezno" usmál se a zvedl mě do náruče jako opravdovou princeznu.

Další den

„Princezno?" Probudil mě z polospánku Justinuv hlas. Ležela jsem zase polovinou těla na něm a on mě hladí ve vlasech. „Ano?" „Mám tě moc rád" šeptl. „To i já tebe." Dala jsem mu malou pusinku na hruď. „Ale nemělo by to tak být." řekl polohlasem. „Co budeme dělat?" Povzdechla jsem si.

„Nemám tušení, nesmí se to nikdo dozvědět. To-no-o nás prostě" „Amy to ví"
„Všechno?" Projel si rukou vlasy. „Všechno ne, ale část jo." „Dobře, předpokládám že jí můžeš věřit." Přikývla jsem. „Dobře, ode mě to ví jeden kámoš. Ale ten to nikomu neřekne. Věřím mu." „Dobře."

„A co je mezi náma?" Šeptla jsem. „Kámoši nejsme a vztah taky ne" odpověděl. Měl zavřený oči a já z něj nemohla zpustit oči. Měl nádherný rysy v obličeji, nádhernej tvar nosu a dokonalý rty.
„Tak co jsme potom?" Řekla jsem nejistě. „Necháme tomu volnej průběh ano?" Přikývla jsem a dala mu pusu.

„Povíš mi o tom, co jsi předevčírem udělala?" Promluvil po chvíli ticha. „Já nevím, co chceš slyšet. Prostě když je na mně toho moc udělám to." Pokrčila jsem rameny.

„Chloe, tohle není řešení." Povzdechl si. „Já vím" řekla jsem. „Ale nic s tím neudělám." „Uděláš" „Co? Jsem ztracenej případ. Nejde nic dělat." „Jde!" Řekl a sednul si. Tím pádem jsem musela i já. „Máš mě, Amy, pro mě za mě psychologa. Školního nebo ti klidně nějakýho zaplatím. Nedělá mi to problém." „Ne,ne,ne nebudeš mi nic platit. Nechci aby jsi mi nic platil už tak jsem tu spala a nic ti za to nedála. „Já nic nechci. Oplácíš mi to svojí přítomností." Pousmál se na mě a spravil vypadlý pramínek vlasů za ucho.

„Já nevím jestli se dokážu někomu svěřit. Od toho co odešla máma tak jsem uzavřená do sebe pouštím k sobě pár lidí a neumím s nikým probírat svoje problémy protože o to nestál a nechtěl mi pomoct."
„Můžeš to aspoň zkusit, prosím chci ti pomoct" povzdechla jsem si.
„Fakt ti chci pomoct"
„Já nevím co chceš teďka slyšet. Prostě od toho co moje mamka odešla tak mám doma teror nikdo mě tam nemá rád a nestojí o mně a já už to včera nezvládla."
Nebrečela jsem, i když jsem strašně chtěla a potřebovala.

Je tady ještě jedna věc, jedna věc o které nikdo neví. Nikdy jsem to nikomu neřekla a ani to neplanuji udělat. Už jsem to tátovi odpustila aspoň z části...

„Jsem na tebe moc pyšnej, že jsi pořád tady" přitáhl si mě sobě. „Přísahám že už nebudeš takhle trpět. A postarám se o to. Slibuju." Polibil mě. Cítila jsem poprvé za 14 let opravdový pocit bezpečí. Pocit domovu. „Můžeš u mě bydlet. Jestli chceš teda." „Nebudu tu překážet?" „Ty nikdy." Usmál se ne mě. „Děkuju" „To nestojí za reč, já jsem ráda že tě tady budu mít."

<3
28.11.2022