We can't

-4-𝑐𝑜𝑚𝑒 𝑖𝑛

Ráno jsem vstala ještě dřív než jsem plánovala. Nemohla jsem spát, prostě to nešlo. Od rána jsem myslela na Stellu.

To co udělala mě ranilo, nevzpomněla si na mě. Nezeptala se jak se mi libí v novým baráku. Ano, možná jsou to maličkosti a já přeháním, ale bolí mě to.
Jsme sakra nejlepší kamarádky pomalu od narození a ona jedinej čas kdy si na mě vzpomene je skoro o půl noci?

Přešla jsem do své koupelny, kde jsem na svoje tělo nechala dopadat kapky vody. A užívala si to. Nemyslela jsem na nic a konečně na chvilku vypla. Namydlila jsem sebe a potom nanesla na vlasy šampon. Vše jsem pořádně opláchla a v ručníku si stoupla před zrcadlo.

Vysušila jsem si vlasy a lehce se namalovala. V ručníku jsem přešla do svého pokoje, kde jsem se převlékla. Vzala jsem si na sebe úzké černé jeansy, šedý crop-top a na to černou koženou bundu.

Do batohu jsem si naházela pár věcí a seběhla schody dolů. „Už jdeš?" Zeptal se mě bez zájmu otec, který si četl nové vydání novin. „Jo, od kdy se ty zajímáš" prskla jsem a chtěla odejít a tenhle rozhovor už dál nerozvádět. „Chloe, vím že to někdy vypadá, že mám tvoje sourozence radši než tebe, ale není to tak jen potřebují více pozornosti." Řekl a noviny odložil na stůl.

„Já taky potřebovala pozornost, nezkoušej na mě tady hrát, jak mě máš radši" prskla jsem po něm. „Netvrdím, že tě mám radši mám vás rád stejně" zamumlal. „Jen ti nedávám tolik pozornosti a tobě to možná může přijít, že tě nemám rád" řekl a já protočila očima. „Pozornost jsi mi nedával nikdy, od té doby co máma umřela jsi mi nedával pozornost nikdy" zavrčela jsem na něj. „Dával jsem ti ji" zvýšil na mě hlas. „Nedával nikdy jsem od tebe neměla ani špetku pozornosti. Vždycky to bylo jen Marcus tam Madison tam, nikdy jsi mi nepřišel dát dobrou noc pusu na tvář nic. Nikdy, nezeptal ses mě jaký byl první den v nové škole. Nic. A já už nechci poslouchat tohle tvoje dementní vymlouvání. Bláboly o tom že mě máš stejně rád a další sračky" zakřičela jsem na něj a první slza se dostala na povrch.

Chtěl něco říct, ale jakmile se ve dveřích kuchyně objevili ti dva spratci, všechna jeho pozornost šla jim. „Tak co jak jste se vyspali druhou noc v novém pokoji?" Vyjekl otec nadšeně a na mě úplně zapomněl. „Seru na to" zavřela jsem potichu a vydala se zpátky do svého pokoje. Hodila jsem s taškou o stěnu a padla obličejem na postel.

Vzala jsem si do ruky telefon a rychle napsala Brunetce s tím, že jsem zaspala a ať pro mě nejezdí.

Je mi blbý lhát jí hned druhý den našeho přátelství, ale nechci aby mě viděla takhle. Nikdy mi nedělalo problém otevřít se lidem a popovídat si s nimi o tom co mě trápí. Ale teďka by jsem si to radši nechala pro sebe. Možná jí někdy povykládám tenhle rozhovor, ale rozhodně né teďka. Když se dole zabouchly dveře odemkla jsem dveře od pokoje a šla do obýváku. Jelikož jsem tu nikdy nebyla, tak jsem se tady pořádně rozhlédla a celé si to prohlédla. Obrovská šedá rodinná sedačka u prostřed pokoje před ní konferenční skleněný stolek.

Obrovská televize s přímo neviditelnými okraji, na stěně po pravé straně, obrovská rodinná fotografie-samozřejmě beze mě.

Po pravé straně mohutné francouzské dveře na zahradu. S hlubokým nádechem jsem k nim přišla a pomalu je otevřela.

Zatajil se mi dech, když se mi poskytl výhled na krásnou a obrovskou zahradu. Byl tady bazén větší než můj pokoj, trampolína. Všechno co si dítě přeje a může mít.

Kdyby bylo na mě já by jsem si mezi dva stromy přidělala hamaku, vzala si do ruky knížku a nejradši celý den četla a představovala si, že jsem hlavní postava, která bojuje s tím projevit city svému milému. Prostě vypla a nežila svůj život.

Ale jak už jste si mohly všimnout na můj názor se nikdy nikdo neptá, takže by nemělo cenu se o to ani prosit. Třeba jednou, až budu bydlet sama tak si udělám zahradu podle svého a dám si tam věci co budu chtít.

Napadlo mě, že si lehnu na zem a nadýchám se čerstvého vzduchu. Prostě chvilku si dám pokoj od mého života a budu myslet na louku plnou květin a zpívajících ptáčku.

Lehla jsem si a kvůli sluníčku, které mi přímo bylo do očí, jsem byla nucena zavřít oči. Nevím jak se to stalo, ale z mého vyčerpání mi ztěžkli víčka a já během pár sekund propadla tvrdému spánku.

********

„Sakra" zamumlala jsem a snažila se zakrýt si svoje oči rukou, aby mi je nevypálilo slunce. Kterého jsem už měla dost. Vzala jsem si do ruky telefon, který jsem měla položený vedle mé hlavy a podívala se na čas. Bylo 9:37 a ja měla co dělat, aby jsem to do školy stihla na 3 hodinu.

„Sakra" zamumlala jsem si pro sebe, když jsem si všimla, že mé jeansy byly na půl černé a na půl se barvili do dost ošklivé zelené.

Rychle jsem vyběhla nahoru do pokoje. Kde jsem ze skříně vyhrabala nějaké jiné černé džiny, které byli trochu volnější. To mě v tuhle chvíli nezajímalo a já jsem ze sebe v rychlosti zkopala jeansy které jsem měla do teď a oblékla si ty nepoškozené.

Popadla tašku do které jsem nasypala věci, které se díky ráně o stěnu vysypali. Seběhla jsem dolů, kde jsem na sebe nazula černé vansky a rychle spěchala na autobusovou zastávku.

Když jsem tam doběhla, zjistila jsem že autobus jede až za 4 minuty. „Do hajzlu" zamumlala jsem si a nějaká straší paní co nedočkavě vyhlížela autobus na mě hodila pobouřený pohled.

Snad jsem nic tak hrozného neřekla nebo jo?

V mezičase jsem si vzala do ruky telefon a najela na konverzaci s Amy.

Brunetka ❤️
Chloe kde jsi?

Ne fakt nedělej si ze mě srandu.

Bojím se o tebe.

Kde k sakru jsi? Už začala druhá hodina a ta nikde!

Jestli sis to přečetla tak mi, alespoň napiš že jsi v pořádku a kdy přijdeš ať se nebojím. ❤️

Me:
Jsem na cestě, všechno ti vysvětlím potom.

Odepsala jsem a děkovala za autobus, který se ocitl za zatáčkou. Vydechla jsem a když byl u nás tak jsem nastoupila. Přes telefon jsem si koupila lístek a jela dvacet minut ke škole. Proč ta škole je tak daleko?

Vystoupila jsem z autobusu a když jsem zjistila že už jdu stejně pozdě, tak jsem se ani nenamáhala běžet. Přece jenom v autobusu jsem usla málem znovu a byla jsem pořád rozespalá z mé dvouhodinové akce na trávníku naší zahrady. A měla jsem pocit, že můžu být ráda že moje nohy ustojí, alespoň chůzi natož běh.

Nějakým způsobem jsem se dobelhala do školy a chvilku mi trvalo najít třídu, tahle škola je zapeklitě velká a navíc je propojená i s vysokou, takže to tady je jeden velkej zmatek.

Nakonec jsem se konečně ocitla před třídou na které bylo napsané 4.A.
Odhodlávala jsem se zaklepat, dokonce jsem odpočítávala sekundy.
„3...." „2...." „1...." „běž" řekla jsem a moje tělo se samo přimělo k tomu, aby moje ruka zaklepala na dveře od učebny.

„Dále" ozval se hrubý hlas. Připomínal mi hlas Biebera s kterým jsem neměla dvakrát nejlepší začátek. A taky že to byl on. Seděl za katedrou a nenávistně na mě koukal.

<3
26.1. 2022

Ahoj, jsem tady s další částí. Asi si toho nikdo nevšiml ale změnila jsem obal knížky. Tam ten byl fakt děs. Možná to ještě pozměním ale uvidím jak moc se mi bude chtít.

Můžete mi napsat co si o tom zatím myslíte, nebo cokoliv co vás napadne. Kritiku beru taky.

Mějte se hezky a zatím......❤️