Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Bylo to moc dobré, děkuji." vyslovím.
Nečekal bych, že Jungkook bude až takhle zdatný v kuchyni. Já jsem uměl leda tak si ohřát polotovar z obchodu či si uvařit rýži se zeleninou.
Chlapec s černými se pousmál, okamžitě mi sebral prázdný talíř z ruky a lehce do mě strčil, jelikož jsem měl v plánu si talíř odnést sám a také umýt, ale skončil jsem zpátky na židli.
Stále jsem se cítil poněkud nehezky po naší debatě, kterou sice ukončil před hodinou, ale já se k ní v mysli stále vracel.
Nerespektuji ho, ale měl pravdu v tom, že bych měl prokázat úctu, když už jsem u něj doma. Musel jsem přesvědčovat sám sebe, jelikož defacto tu nejsem z vlastní vůle.
Zvedl jsem se a rychle ho následoval do kuchyně, talíř mu sebral z ruky a na moment čelil jeho naštvanému pohledu.
,,Dovol mi, abych ti poděkoval aspoň takhle." řeknu.
Mlčky mě pozoroval, ale neposkytl mi prostor, abych kolem něho mohl projít a přistoupit ke dřezu. Jeho zlatý piercing se pohnul nepatrně nahoru, jelikož mykl se svým obočím a ladně přistoupil blíže ke mně.
Porcelán si převzal opět k sobě, ale odložil ho na mramorový povrch a rukama se následně zapřel kolem mého těla, tím mě uvěznil a já se automaticky více nalepil na linku.
,,Poděkovat mi můžeš i jinak, zlatíčko." zašeptá.
Zpříma se mi díval do očí, mluvil tak sebejistě až jsem ucítil husí kůži a měl tendenci sklopit svůj pohled, ale to bych přerušil oční kontakt a to jsem z jistých důvodu nechtěl.
Byl jsem ztuhlý, nasucho jsem polknul a v tichosti na něho hleděl. Rázem se začal naklánět dopředu, neuhnul jsem a pouze křečovitě zavřel oči.
Jeho horký dech mě pošimral na tváři, nedokázal jsem se pohnout a jenom vnímal jeho vůni a mé srdce, které bilo na poplach.
Náhle se ozval jeho tichý smích, již jsem se chystal rozlepit oční víčka od sebe, ale jakmile jsem tomu tak učinil, tak se mi naskytl pohled na jeho černý vlasy a zasekl se mi dech v hrdle, když jsem ucítil jeho rty na mé kůži.
Daroval mi letmý polibek na tvář a po chvilce se ode mě odtáhl.
,,V klidu, zlatíčko." vysloví.
Zaraženě jsem ho sledoval, elegantně se natáhl pro prázdný talíř, který si vzal a pomalým krokem přistoupil ke dřezu.
,,Dělal jsem si srandu, nemusíš mi děkovat. Hlavní je, že ti to chutnalo." dodá.
Na konci věty mi věnoval úsměv a mrknutí, což mi zrovna v tuto chvíli absolutně nepomáhalo. Myslel jsem si, že jsem o něm již dokázal udělat obrázek, ale jeho činy mi dokazují pravý opak.
