Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jungkook
Vyfoukl jsem kouř z plic, sám seděl na terase a poslouchal město, které v noci ožilo. Taehyung se teprve teď dal kdyby do pořádku, ale kvůli tomu incidentu v baru se do sebe zase uzavřel.
Nevěděl jsem, jak mu pomoci. Jimin si totiž vybral sám, evidentně je s ním nějakým záhadným způsobem šťastný, což kurevsky nepobírám.
Sere mě to, nebudu tvrdit opak, vůči mně si vytvořil odpor, ničil mi psychické zdraví, celkově mě a přitom jsem mu k tomu nedal důvod.
Byl to pomstychtivý zmrd, který ovšem stejně jako já, nedokáže zapomenout na minulost.
Náhle se mým bytem ozval alarm, celý tenhle barák je hlídaný, ať už můj garáž, tak i výtah a chodby. Nero začala štěkat, já tedy pohotově zahodil nedopalek, zvedl jsem se a rozešel se dovnitř.
Černá fenka ke mně ihned přistoupila, hlídala mě, jako vždy a já ji nepatrně pohladil, než jsem si vytáhl zbraň a přiblížil se k alarmu.
Naťukal jsem čtyř místní heslo, abych ten otravný zvuk vypnul, rychle přešel zpátky a muškou namířil přímo na výtah.
,,Na místo, Nero."
Potichu zavrčela, ale poslechla mě a rozutekla se pryč, pokud se sem snaží dostat nějaký čůrák z Kovového polibku, tak rozhodně nechci riskovat, že moje parťačka přijde k úhoně.
Výtah hlasitě zacinkal, jakmile se zastavil na mém patře, já přimhouřil jedno oko a zbraň uchopil pevněji. Dveře se otevřely, ale jediné, co jsem viděl, byl můj vlastní odraz naproti v zrcadle.
,,Jungkookie?"
Mé tělo se nevědomě napnulo, neměl by na mě mluvit, když mířím, tohle pravidlo si stále nenaučil.
Zbraň jsem si stáhl k sobě, zhluboka vydechl a následně položil na stůl, poté mu věnoval nepatrný úsměv, abych ho uklidnil, jistě se vzbudil na ten poplach.
,,To nic zlato, jdi zase spát." vyslovím.
Nevnímal mě, díval se na krabičku, která byla ve výtahu, které jsem si já vůbec nevšiml. Ihned se rozešel, nastavil svou ruku ke dveřím, který se již automaticky začaly zavírat, ale jakmile zachytily pohyb, tak se opět zcela otevřely.
Jsou chvíle, který bych nejraději vypustil ze vzpomínek. Stejně tak jako dnešní noc, kdy se můj přítel sesypal k zemi, vypukl v pláč a zoufale řval.
Seděli jsme spolu na zemi, křečovitě jsem ho objímal, kolébal ze strany na stranu a šeptal mu uklidňující slova, která však absolutně nepomáhala.
Na moment jsem musel zavřít oči, abych se přestal dívat na krvavé ucho, které pošpinilo parkety, jakmile Taehyung vypustil krabičku z ruky.
Nepřetržitě plakal, jeho tělo se třáslo a já si uvědomil, že jsme přesně tam, kde jsme začali. Zhroutil se, v baru totiž jistě pocítil zklamání, že k němu jeho nejlepší kamarád nepřišel, ale stejně měl tu možnost ho spatřit na vlastní oči a zjistit, že je v naprostém pořádku.
