Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Ale já nejsem ten, který bude vědomě zabíjet kvůli zlatu."
Nacházím se v Motch clubu už druhý den, za tu krátkou dobu se toho odehrálo neskutečně mnoho, ale až teprve teď se ve mně probouzel jistý pocit strachu.
Nikdo mi nic neřekl, takže jsem se neměl z čeho cítit nejistotu, ale Jungkook tuhle větu vyslovil tak lehce, až mě to zaráželo.
Předpokládal jsem, že splním úkol a šťastně odtud odejdu v balíku, ale nezamyslel jsem se nad tím, že jsem dnes pravděpodobně nezkoušel střílet jenom tak pro srandu.
Tak moc jsem se přestal starat o svůj život, že jsem se vědomě vystavil riziku.
Chlapec s černými vlasy zkoumal můj výraz, mlčel jsem a nechal se unášet svými myšlenky. Zahleděl jsem na jeho tvář, sledoval jeho zlatý piercing v dolním rtu, který nevědomě skousl a upřeně mě pozoroval.
Člověk jako je on nebude nikdy empatický, ale na moment mi dal pocit, že je jasně vědom toho z jakého důvodu se má nálada změnila a náhle jsme kdyby mezi sebou nastavili mír, nehledě na slovní válku, kterou jsme nedávno podstoupili.
,,Je čas jít, pane Kime."
U naše stolu se z ničeho nic objevil Jin, který se na mě díval s nepatrným úsměvem, ale já byl tak napjatý, že jsem mu tohle gesto nedokázal vrátit.
Nezbývalo mi nic jiného než se zvednout a společně s Jungkookem následovat muže, který se rozešel na druhou stranu baru.
-
Vždy jsem rád pozoroval noční město, dnes o to více, jelikož jsem měl pocit, že je to již naposledy.
Projížděli jsme kolem baru, kam jsem nesmírně rád chodil s Jiminem a já ve vteřině více posmutněl, ale nadále jsem hleděl na podnik, který se mi po chvilce ztratil z dohledu.
V odraze jsem spatřil Jungkooka, který seděl vedle mě a svůj pohled zabodával do mě, nikoliv na to krásné město.
Jeli jsme několik dlouhých minut, ale náhle motor utichl a my zastavili na odlehlejší části, kde jsem spatřil pouze starý budovy a garáže.
,,Hodně štěstí, pane Kime."
Jin na Vás bude čekat v autě.
V hlavě se mi ozvala věta, kterou mi sdělil Namjoon před hodinou. Dopodrobna mi vysvětlil vše, ale mám pocit, že jsem na polovinu z toho zapomněl.
Ruce se mi třásly, v krku jsem měl obrovský knedlík a bylo pro mě obtížné otevřít dveře a vystoupit. Věděl jsem, že už nemohu vycouvat a kdybych se rozhodl teď utéct, tak mě najdou a rovnou zabijí.
Lehce jsem sebou trhnul, když jsem uslyšel, jak někdo zabouchl dveře a spatřil jsem Jungkooka, který též vystoupil z auta.
Rozhlédl se a následně si zapálil, nechápal jsem ho, ani by tu neměl být. Přistoupil na mou stranu a ledabyle se opřel o černé auto, vyfoukl kouř z plic a podíval se na mě.
