Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Každý obsazený stůl vypráví nějaký příběh, buď traumatický zážitky, osobní problémy či vtipné historky z minulosti. Vždy jsem rád poslouchal cizí rozhovory, protože je můžu přirovnat ke svému životu."
Celý bar byl náhle zticha, tedy aspoň pro mě, jelikož jsem se zcela zaposlouchal do jeho hlasu a vnímal každé slovo, které vyslovil.
Takovou odpověď bych zrovna od něho neočekával.
Mlčel jsem, neměl jsem k tomu co dodat, ale můj mozek nad jeho výrokem přemýšlel a myslím si, že kdyby nebyl tak ohavný člověk, tak bych s ním dokázal i vést zajímavý rozhovor, o všem.
,,Včera jsem poslouchal i tvůj příběh." dodá.
Nelly k nám opět zavítala, položila na náš stůl další dva panáky a s jemným úsměv odešla. Jungkook přisunul skleničku blíže ke mně, ale já si ji nepřevzal a pouze na něho hleděl.
,,A k čemu jsi došel?" optám se.
Sám tvrdí, že rád porovnává cizí životy. Oba máme rozdílný názory, cíle a především oba vedeme vlastní životy naprosto odlišně.
Pousmál se a ihned do sebe kopnul dalšího panáka, já jsem ho ovšem nenapodobil, jelikož ten tvrdý alkohol mi stále dráždil krk.
,,Že jsi kurevsky dobrý lhář, zlatíčko." odpoví.
Vyslovil to jako pochvalu, já ovšem poraženecky sklopil pohled k zemi a vybavil si včerejší rozhovor s Jiminem, který si myslí, že se mi vede úžasně, ve všem.
Pronásledují mě výčitky svědomí, lžu svému nejlepšímu kamarádovi a to bez přestání, ale pouze kvůli tomu, aby neprojevil lítost a strach o mou osobu.
,,Raději budu patologický lhář, než abych zabíjel lidi." zašeptám.
Se svými slovy jsem též zvedl svůj pohled, ale nasucho jsem polknul, když jsem spatřil jeho výraz, který rapidně pohasnul.
Vytvořila se mu boulička na tváři a nepatrně mykl se svou hlavou do strany, tím i nevědomě odstranil pramínek černých vlasů, který mu padaly do očí.
Natáhl svou ruku ke mně a bez ostychu si vzal mou skleničku, vypil její obsah a následně se mnou navázal oční kontakt.
,,Víš co tě teďka zachraňuje?" optá se.
Byl podrážděný, jeho hlas byl hlubší a měl pravou ruku zatnutou v pěst. Uvědomil jsem si, že jsem mluvil defacto z afektu a vyslovil něco, nehledě na vědomost, že mu tím ublížím.
Naklonil se blíže ke mně, tím se lehce opíral o stůl a pohledem si projel mou tvář, než opět promluvil.
,,Že vím, jaký máš šikovný jazýček, jinak by už bylo dávno po tobě." řekne.
Na moment jsem přestal myslet na jeho charakter, tedy mé tělo se tak rozhodlo, a krapet jsem se cítil nesvůj, jelikož jeho slova mě značně přivedla do rozpaků, protože v tuto chvíli jsem sledoval jen jeho vizuální reprezentaci a v hlavě si vybavil okamžik, který byl sice v mlze, ale stále intenzivní, jak jsme se líbali.
Na moment jsem se nechal zase ošálit a jakmile jsem se srovnal, tělem a také myslí, tak jsem svraštil obočí.
,,Tahle tvá odpověď jenom potvrzuje pravdu mých slov, Jungkooku." odpovím.
Neuměl nic jiného, pouze vyhrožovat se smrtí, nedokázal se nad sebou zamyslet a něco si odnést z toho, co mu ten druhý řekne.
Jeho vážný výraz se vytratil, místo toho se pousmál.
,,Ne, zlatíčko. Potvrzuje leda tak to, že můj život je mnohem lepší, než ten tvůj." řekne.
Kdybychom se náhle vyměnili, já byl totiž ten, který byl nahněvaný. Srovnává naše životy, ačkoliv už to je nesmírně hloupé a pošetilé.
Jsem sice ve sračkách, již nějakou dobu, ale to nemění nic na tom, že já na rozdíl od něho nemusím nést tíhu na hrudi z ohavných činu.
,,Lepší? Bezprostředně zabíjíš lidi." vyslovím.
Mluvil jsem potichu, abych neupoutal pozornost zdejších návštěvníků, ale uvnitř jsem byl rozzuřený a mile rád bych na něho spíše křičel.
Zasmál se, věnoval mi pohled, který byl tak vyrovnaný, až mi z toho bylo špatně.
,,Ale já nejsem ten, který bude vědomě zabíjet kvůli zlatu."
