Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Olíznul jsem si suchý rty a bez mrknutí sledoval Měsíc, který dnes v noci zářil tak jasně, že v pokoji vládlo světlo. Ležel jsem na boku, bez hnutí již několik hodin, cítil jsem se vyčerpaný a přitom jsem celý den prospal.
Měl jsem strašnou žízeň a hlad, ačkoliv jsem již přestal vnímat ty ohromný křeče v mém břiše a spíše se soustřeďoval na to sucho v ústech, které jsem si zavinil i sám kvůli neustálému pláči.
Po dvou dnech odezněla ta silná bolest, dali mi prášky, ale musel jsem je polykat nalačno a bez vody.
Bylo mi zle, již jsem nebyl schopný brečet, ale stále jsem se nesrovnal s tím, že už svůj malíček necítím. Měl jsem tendenci pouze sledovat ten tlustý obvaz, nasáklý krví a v duchu počítal do čtyř s nadějí, že bych se snad opět dostal k číslu pět, ale to se bohužel nestalo.
,,Veď som bol hodný, mami." zašeptám.
Hrozně rád bych ji teď objal, nikdy jsem na ni nebyl závislý, odstěhoval jsem se z domova hned v osmnácti a byl nadšený, že svůj život můžu vést sám a postarat se o sebe, aby byla na mě pyšná, ale nyní bych dal všechno proto, abych byl u ní, ačkoliv už vlastně nic nemám.
Pomalu jsem se zvedl z postele, točila se mi hlava a opravdu jsem nutně potřeboval se napít, takže jsem opatrně došel ke dveřím a levou rukou chytl za kliku.
Vzpomínám si, že ráno byl u mě jeden muž, který mi přinesl prášek proti bolesti, ale obdržel telefonát a ve spěchu zapomněl zamknout dveře, jak to dělával vždy na noc.
Nedostal jsem povolení, ale touha doplnit si tekutiny byla tak silná, že jsem kliku sevřel silněji a dveře otevřel.
Objevil jsem se na chodbě a chvilku přemýšlel, zda si nemám dojít jenom na toaletu, která byla hned vedle, ale vím, že tam z umyvadla teče pouze ledová voda a při myšlence, že mám možná horečku a ještě bych musel pít něco studené, mi je větší zima.
Potichu jsem tedy sešel schody dolů, došlapoval jsem jak nejopatrněji jsem mohl a přidržoval se zábradlí, sice mi Měsíc dopřál světlo na cestu, ale stále jsem se necítil tak sebejistě.
Došel jsem do kuchyně, kterou jsme míjeli předevčírem cestou do pracovny a ihned jsem došel k ostrůvku, kde bylo umyvadlo.
Rozhlédl jsem se, abych nalezl skleničku, ale málem jsem vykřikl, když jsem spatřil černou siluetu u dveří, vedoucí nejspíše na balkón.
Měl jsem chuť se skrčit do klubíčka a dělat, že tu nejsem, ale jakmile se ten člověk pohnul a dopadlo na něho více světla, tak jsem si uvědomil, že je to Yoongi.
Překvapeně jsem pootevřel svoje rty, jeho blonďatý vlasy doslova zářily pod měsíčním světlem a stejně tak jako v baru, kde jsem ho viděl poprvé, na sobě neměl oblek, ale obyčejné černé tričko a černý kalhoty.
