Právo na lásku / DRAMIONE FF

1. Klasické ráno

Život občas stojí dost za hovno.

Když ale máte v životě někoho, kdo se na vás spoléhá, dá vám to sílu na to, abyste ráno vstali a našli v sobě odhodlání bojovat dál.

Jako ve válce. I když tohle byla jiná válka, než ta, ve které bojovala ještě před pár lety, rozhodně nebyla o nic jednodušší. Každý vedeme svoje osobní války, se svými osobními nepřáteli, démony. Jsou temní, krutí... Pro ostatní neviditelní. O to horší je s nimi bojovat.

Všechno se děje z nějakého důvodu, jednou něco skončí, aby mohlo začít něco dalšího. S touhle myšlenkou se uklidňovala každé ráno, když se probouzela z neklidného spánku v osamění.

"Hermiono!"

Dívka s hnědými, kudrnatými vlasy, která vstoupila do kavárny se otočila za hlasem, který volal její jméno a na tváři se jí rozlil úsměv, když uviděla svého nejlepšího přítele. Mladý muž s hnědými, pečlivě načesanými vlasy, se na ni zeširoka usmíval a v jeho zelených očích se odrážela upřímná radost. "Theo, ahoj!" oplatila mu pozdrav a vydala se směrem ke stolu, u kterého seděl.

Válka všechno změnila.

Po válce, kdy Řád vyhrál a Harrymu se povedlo zabít Voldemorta, se Hermiona vrátila do školy, aby dokončila studium, stejně jako většina studentů jejího ročníku. Harry a Ron se s ní do Bradavic ale nevrátili. Dostali skvělou nabídku na oddělení Bystrozorů, kterou jednoduše nemohli odmítnout.

Ne, že by Hermiona po válce neodmítala jednu nabídku práce za druhou - každý se snažil ulovit členku Zlatého tria, pro ni ale bylo vzdělání na prvním místě a tak vděčně přijala nabídku McGonagallové na návrat do školních lavic.

Mezikolejní předsudky jako by po válce neexistovaly a tak se stalo, že Theodor Nott a Hermiona Grangerová, na první pohled každý jako z jiného světa, zkřížili své cesty na chodbách hradu a stali se z nich nejlepší přátelé.

A když říkám, že válka všechno změnila, myslím tím opravdu všechno.

Do dodatkového ročníku nastoupil i Draco Malfoy. Zmijozelský princ si z války nesl šrámy na duši i na těle, stejně tak, jako cejch Smrtijeda, který mu nesmazatelně připsala kouzelnická společnost. Nenáviděl se za věci, které způsobil, o to víc byl vděčný za příležitost, kterou mu ředitelka školy dala.

Jeho dobré chování bylo jednou z podmínek pro pokračování ve studiu na místo pobytu v Azkabanu a on se rozhodl, že tohle už neposere. Poprvé v životě měl možnost se rozhodnout sám za sebe, bez toho, aby mu jeho otec dýchal na záda a on se zařekl, že už nebude opakovat stejné chyby.

A tak se nějakým zázrakem stalo, že přestal Hermionu vidět jako podřadnou, špinavou čarodějku. Theo byl jeho přítel roky a když se s kudrnatou lvicí spřátelil, blonďák mu to nechtěl kazit. Vypadali, že si vážně rozumí. Když si Hermiona našla cestu i k srdcím Daphne, Pansy a Blaise, začal mít strach, že pokud by šel proti ní, mohl by taky skončit úplně sám.

Stejné pochopení ze začátku ale neměli Harry s Ronem. Podezřívali Zmijozelské, že Hermionu něčím očarovali nebo snad prokleli, protože přece Nebelvír a Zmijozel jako přátelé... To nedávalo smysl!

To už ale bylo před několika lety.

Dneska už se nad tímhle přátelstvím nikdo nepozastavoval. Bylo to stejně tak přirozené, jako jako že ráno vyjde Slunce a večer Měsíc.

Hermiona Thea krátce objala a posadila se na volnou židli naproti něho. V mžiku se objevila servírka. "Dobré ráno, jako vždycky?" zeptala se Hermiony s milým úsměvem.