Právo na lásku / DRAMIONE FF

19. Zástava srdce

Toho večera už se Hermiona s Dracem do Londýna nevrátili. Na chatu přijeli unavení a nutně se potřebovali zahřát.

Draco zapálil oheň v krbu, Hermiona zase připravila večeři a dva šálky horkého zeleného čaje s vůní jablek a skořice.

Leželi společně na gauči, zabalení v teplé dece, jejich teplo se vzájemně prolínalo, stejně jako se mísil jejich horký dech. Z poloprázdných šálků se už dávno nekouřilo, čaj stihl vystydnout, mezitím co se zahřívali tím nejžhavějším a nejkrásnějším způsobem, jakým to milenci svedou.

Oba si užívali tuhle ničím nerušenou chvíli, kdy se jejich nahá, propletená těla vzpamatovávala z vlny rozkoše, kterou se před malou chvílí vzájemně odměnili.

Malfoy, který ležel na zádech, si prsty pohrával s prstýnky Hermioniných vlasů. Ta ležela s hlavou zabořenou v jeho hrudi a poslouchala pravidelný tlukot jeho srdce. Druhou rukou jí obkresloval prstem křivky jejího těla a se zaujetím sledoval, jak na jeho dotyky její kůže reaguje.

"Draco?" kudrnatá čarodějka k němu vzhlédla a on jí v očích rozpoznal strach. Věděl, že přijde rozhovor, který se mu nebude dvakrát zamlouvat.

"Ano, Grangerová?"

Hermiona se nadzvedla na předloktí, aby na něj měla lepší výhled. Její nahá prsa se při tom otřela o jeho hrudník, což značně narušilo jeho soustředění.

Upřela na něj svá hnědá kukadla a on vycítil zaváhání. Pak ale ticho přecejen prolomila. "Pansy asi něco tuší... O nás."

Draco se uchechtl. "Pansy vždycky něco tuší. Je to její šestý smysl nebo tak něco. S tím si nedělej starosti."

"Já... Asi není úplně vhodná chvíle s tím vyjít ven. Kvůli těm útokům a taky kvůli Astorii..." Draco v jejím hlase rozeznal zaváhání. Slovy, která právě opustila její ústa si nebyla tak úplně jistá.

Ale chápal její obavy z reakce veřejnosti. Přímé útoky na její osobu se v posledním týdnu sice umírnily, avšak výhružné dopisy se mezi její ministerskou korespondencí objevovaly stále a bulvární plátky se mohly přetrhnout v tom, kdo první odhalí identitu onoho útočníka. Dracovo jméno v této záležitosti zaplňovalo hlavní stránky více, než kterékoliv jiné. K jeho úlevě však proti němu neměl nikdo žádné důkazy.

Zmijozel zvažoval, jestli je teď vhodná doba říct jí o jeho otci. Ale strach byl silnější než on a tak tuhle myšlenku zapudil a věnoval plnou pozornost Nebelvírce.

"Už tak tě mají novináři v hledáčku, je zázrak, že ještě nikdo z nich nepřišel na to, že u tebe bydlím. Ještě by je napadlo, že jsi na mě použil nepromíjenou, abys mě ovládal, že se snažíš rozložit Ministerstvo zevnitř, nebo snad že spřádáš plány k..."

Draco se napnul a šlehl po ní varovný pohled. "Opovaž se tu myšlenku dokončit." Měl pocit, že kdyby slyšel vyslovit ji Jeho jméno, podíval by se znovu na svou večeři. Jen při myšlence na Něj se mu stáhl žaludek. "Nikdo není radši než já, že je to za náma. Nikdy, NIKDY bych nedopustil, aby se vrátil a znovu šířil zkázu." nevědomky si třesoucími se prsty přejel po jizvě na svém levém předloktí.

Hermiona ten pohyb zaznamenala a rychle jeho ruku zachytila, aby propletla jejich prsty. "Já vím, Draco. Z ničeho tě neobviňuju." vtiskla mu letmý polibek. "Jen je pořád dost těch, co by si to mohli myslet..." věnovala mu smutný úsměv.

Věděl, že má pravdu. Nálepku Smrtijeda mu už asi nikdy nikdo neodpáře. Přikývl. Dal tím najevo, že chápe, co se snaží říct a taky, že souhlasí s udržením jejich společného tajemství.