Právo na lásku / DRAMIONE FF

22. Opravdový přítel I.

Ve stejný čas, ale v jiné části Londýna procházela dívka zahalená v kabátu ztichlou ulicí. Černá látka za ní vlála, jak spěšným krokem mířila do svého cíle.

Pouhý pohled na ni budil respekt, lidé které potkala, jí dobrovolně ustupovali z cesty. Její zelené oči orámované silnou černou linkou nesly příslib smrti, stejně tak jako klapot jejích podpatků připomínal odpočet posledních minut na tomto světě.

Naštvaná Pansy Parkinsonová byla horší než sám ďábel.

S cinknutím výtahu vešla do apartmánu. Téměř okamžitě uslyšela vlídný hlas jeho majitele. "Vypadni." Zněl agresivně a zlomeně.

Pansy se nenechala zastrašit. S klapotem následovala Dracův hlas, po cestě překročila spadenou lampu a velké množství střepů. Vyšla rozbitými dveřmi na balkon, kde našla blonďáka sedícího na zemi, zády se opírajícího o zábradlí s prázdnou lahví v ruce. Bílou košili měl od krve, zranění, která měl na rukou a na tváři však nevypadala vážně, takže se tím nemusela trápit.

Zastavila se těsně za dveřmi a Draco k ní zvedl hlavu. Jeho bouřkově šedé oči byly prázdné, bělmo zarudlé od pláče. Byl opilý.

"Řekl jsem, abys vypadla, Parkinsonová." vyštěkl na ni. "Dřív než budeš litovat, že jsi sem vůbec přišla."

Pansy si založila ruce na prsou. "Drackie... Pes, který štěká nekouše." řekla mu naprosto klidným hlasem. "Navíc, jsem momentálně nejspíš tvůj jediný přítel, takže by ses měl podle toho chovat chovat."

Všimla si, jak omotal prsty pevněji okolo lahve, kterou držel, až mu zakrvácené klouby zbělaly a z jednoho mu začal stékat tenký potůček krve. Přes zaťaté zuby procedil. "VY-PA-DNI!" začal se sbírat ze země, aby ji vyprovodil ze dveří.

V tom však Pansy vytáhla hůlku a s vítězným úšklebkem pronesla inkantaci. "Aguamenti."

Na blonďáka se navalila ledová vlna vody a smáčela ho od hlavy až k patě. Ledová maska, kterou za ta léta dokázala na jeho tváři rozeznat, byla v tu ránu pryč.

"DO PRDELE, PANSY, CO DĚLÁŠ?!!" vyskočil na nohy, kapičky vody mu stékaly z vlasů po tváři až na bradu, odkud kapaly na zem. Pod mokrou košilí se mu rýsovalo pevné, svalnaté tělo.

Pansy se škodolibě zasmála. "Potřeboval jsi trošku zchladit, aby sis uvědomil, jak se mnou máš mluvit." trošku zvážněla. "Takže, můžeme jít dovnitř, dát si čaj a promluvit si? Nebo tady chceš radši umrznout k smrti?"

Blonďák rezignovaně povzdychl a prošel do bytu, černovláska ho následovala. Pár mávnutím hůlky uklidila tu spoušť, kterou zmijozel nadělal a postavila vodu na čaj.

Draco už seděl převlečený na gauči, když se Pansy vrátila do obývacího pokoje spolu s dvěma šálky mátového čaje s příměsí jablek a citronové trávy. Vůně příjemně provoněla celý byt a nesla s sebou uklidňující atmosféru.

Pansy se posadila vedle něj a zkoumavě si ho prohlédla. Dala mu dost prostoru na to, aby začal sám přesně tam, kde sám chtěl. Draco se ale rozhodl klást otázky jí. "Proč jsi přišla?"

"Protože jsi dal Hermioně ten náramek." vypálila svou bombu bez zaváhání.

Blonďákovi se mihlo ve tváři pochopení. Pansy ví. Pansy vždycky ví.

"Draco, jsme přátelé celou věčnost. Znám tě líp, než se znáš možná i ty sám, protože si odmítáš některé věci často přiznat. Tak přestaňme hrát šarády, víš, že to nemá smysl. Momentálně sis udělal dost nepřátel a já tě z toho chci vysekat."