Právo na lásku / DRAMIONE FF

17. Jizvy války

Když v pozdních večerních hodinách blonďák vyšel z výtahu do bytu, přivítala ho vůně čerstvě uvařené večeře. V chodbě si sundal kabát a už se nadechoval k pozdravu, když vyšel zpoza rohu a uviděl Grangerovou, jak spí smotaná v krkolomné pozici, kterou by jí kdejaký jogín mohl závidět, na gauči s knížkou spadenou na zemi.

Na chvilku se zastavil a pousmál se nad myšlenkou toho, jak se jí asi povedlo takhle usnout, pak zvedl knihu, položil ji na noční stolek a vzal dívku spící jako špalek do náručí a odnesl do postele.

Neměla nejmenší tušení o jeho přítomnosti, snad jen podvědomě si uvědomovala ze snů jeho vůni, když zachumlaná v přikrývkách zamlaskala a obtočila paže kolem jedné z peřin, které ji obklopovaly.

Draco za sebou tiše zavřel dveře a nechal ji klidně kráčet říší snů. Kručící žaludek mu připomněl, že tu někde musí být uvařená večeře a tak se dal do hledání.

Nedalo mu to moc práce, na lince pod zahřívacím kouzlem našel rybu v trojobalu, bramborovou kaši a jablečný koláč.

"Doufám, že vaříš aspoň z půlky tak, jak pícháš, Grangerová." zamumlal si pro sebe, když vytahoval z příborníku vidličku, a pustil se s chutí do jídla. Už po prvních pár soustech věděl, že postel není jediná oblast, ve které čarodějka vyniká.

Víte, jak se to říká? Po dobré chálce, dva až tři válce... Draco je ale Malfoy, takže místo cigaret sáhl do svých železných zásob kubánských doutníků, nalil si sklenici ohnivé whiskey a přesunul se na balkón, kde se opřel lokty o zábradlí a tiše sledoval, jak si noční Londýn žije svým vlastním životem.

Typické černé taxíky brázdící silnice, skupinky mladých ploužící se se smíchem z jednoho baru k druhému, jednotlivci s hlavou přilepenou k chodníku tiše procházející ulice. Každý jeden člověk měl ve tváři vepsaný svůj vlastní životní příběh.

Z balkonu střešního bytu se skýtal výhled na nezaměnitelné panorama Londýna. Osvětlené budovy City se zrcadlily v líně se vlnící Temži. Kdyby všechna světla zhasla, možná by byly vidět i hvězdy. Ne však v Londýně, jediné hvězdy, které tady mohl člověk spatřit, byly pouliční osvětlení a světla v bytech, barech a kancelářích.

Londýn byl jedno z těch měst, co nikdy nespí.

Blonďák s myšlenkami mimo tuto realitu si potáhl z doutníku a líně vyfoukl smetanový dým, který na jazyku zanechával dřevité tóny s lehkým ovocným nádechem na konci.

Muži mají tu skvělou schopnost odříznout mozek od zbytku těla a zachovat si při tom všechny životní funkce aktivní. Říká se tomu krabice ničeho - stav, kdy muž nemyslí vůbec na nic a prostě jen existuje.

A přesně v tomhle téměř nadpozemském stavu bytí se blonďák nacházel jen on ví jak dlouho, než ho zpět do reality vrátil křik ozývající se z ložnice.

Doutník už dávno podvědomě uhasil ve skleněném popelníku, odhodil tak stranou jen sklenici od whiskey, která se s nárazem roztříštila na tisíce drobných střípků, zatímco on spěšně vpadl balkonovými dveřmi zpět do bytu, v běhu nahmatal hůlku a rozrazil dveře ložnice, připraven čelit všemu, co ho čeká.

"Lumos maxima!" zakřičel, když se dveře rozletěly, aby případného nezvaného hosta oslepil. Že má jeho byt zavedenou elektřinu, dokonce i funkční osvětlení, v ten moment zcela ignoroval.

Jediné, co uviděl, byla roztřesená, rozcuchaná dívka, která si s pláčem a s hrůzou v očích, držela krvácející ruku. Když se mu zklidnil tep a adrenalin klesl na hladinu způsobující infarkt, sklonil hůlku a sedl si na kraj postele.