Právo na lásku / DRAMIONE FF

26. Vánoční ples

Nikdy si nepřipadala tak nervózní, jako dnes.

Stála v chodbě svého bytu a už po sté si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Dlouhé černé šaty se širokou sukní, které byly protkané stříbrnou nití se na ní vlnily a zářily jako hvězdné nebe a ona bude dnes večer tou nejjasnější hvězdou.

Sevřel se jí žaludek, když si vzpomněla na ledový pohled Narcissy Malfoyové. Co jí tak může tahle žena chtít? Asi těžko chodil Malfoy za maminkou na čaj o páté, aby probíral svoje city k mudlorozené dívce.

Co na tom záleží, ať už jí bude chtít cokoliv, vyslechne si ji. Jakožto ministryně musí zachovat určitý protokol při komunikaci s veřejností, o to víc, pokud se jedná o takto vysoce postavenou kouzelnickou rodinu, bez ohledu na její osobní vztahy a názory.

Ťuk, ťuk.

Poslední letmý pohled do zrcadla - po stranách měla zapletené copy, které se jí na týlu sbíhaly do jednoho a zbytek jejích divokých vlasů se jí vlnil na holých zádech.

Hluboký nádech a výdech.

To zvládneš, Mio.

Vzala za kliku a s úsměvem otevřela dveře. Snědý Zmijozel obdivně zapískal, když si ji prohlédl od hlavy až po spodní lem šatů. "Tyjo, Hermiono, doteď jsem trochu pochyboval, ale ty seš asi fakt ženská!"

Mia se s díky zasmála. To je přesně ten důvod, proč přijala Blaisovu nabídku, že jí bude dělat doprovod. Věděla, že ji rozptýlí svým humorem a pomůže si uvolnit se ve společnosti Londýnské smetánky.

Nebyl jediný, kdo s touhle nabídkou přišel. Sotva pár minut po Blaisovi jí na dveře kanceláře klepal Ron, který byl pár dní mimo Británii a s pohledem plným naděje a očekávání ji přinesl kytici růží, spolu s pozváním.

Původně pocítila vlnu výčitek, když jeho pozvání odmítla s tím, že už doprovod má. Bylo to jako deja vu - tehdy ve čtvrtém ročníku by dala všechno za to, aby byl jejím doprovodem Ron a ne Viktor. Ron ale přišel pozdě. Stejně jako teď a přitom úplně jinak. Pocit viny ji brzy opustil.

Tentokrát cítila, že je to takhle správně.

Nemohla se zbavit pocitu, že Ron od ní očekával něco jiného - něco víc, než jen přátelství. Zahrnoval ji dárky a věnoval jí spoustu pozornosti a ona se pomalu, ale jistě, začínala v jeho přítomnosti cítit nepříjemně.

S vděkem přijala Blaisovo nabídnuté rámě a společně vykročili vstříc večeru.

...

Mia málem zapomněla dýchat. Měla naprostou důvěru ve svůj organizační tým, proto konečnou podobu výzdoby atria uviděla poprvé, až když do něj s Blaisem vstoupili.

Bylo to nádherné a jí se do očí draly slzy dojetí. Sama by to nezvládla lépe. Vstupní bránu tvořil oblouk z cesmíny a borovicového jehličí s lehkým popraškem sněhu.

Celá místnost byla vyvedena do bílé, stříbrné a světle modré barvy, organza zdobeně nařasená na stěnách, dekorace na stolech a židlích, to vše doplňovaly vločky sněhu, které padaly odnikud a zase se ztrácely v prostoru, jako by vůbec nebyly.

Podél jedné stěny atria se táhly stoly s jídlem a alkoholem, dominantou byla obrovská ledová socha Merlina, kterému z hůlky tekla čokoláda.

Na druhé straně byl prostor pro sezení, několik desítek stolů s židlemi - i když Hermiona nepředpokládala, že se tento prostor příliš využije, je lepší počítat s víc než míň.