Liška z ulice

Nehoda

Probudil mě hluk z vedlejší místnosti. Nasadil jsem si trenky, které mi večer nebyli příjemné a vydal se podívat vedle. Otevřu dveře. „Dobré ráno, Alexi." Pověděli mi Lucas i Felix zároveň, jen v trenkách. Zavřu dveře. „D-Dobré r-rán-no." Pověděl jsem jim a sedl si na gauč. Lucas dělal snídani pro nás všechny, Felix uklízel. Zanedlouho přišel James ještě rozespalí. „Dobré ráno." Pověděli jsme všichni tři naráz. Koukal na nás celkem překvapeně. „Dobré ráno." Usmál se a zamířil do vedlejší místnosti. „Snídaně. Pojďte se najíst." Zavolal Lucas a usednul ke stolu. Přiběhl jsem do místnosti, odkud přicházela tak krásná vůně. Vzal si pomalu talíř. Držel jsem talíř v ruce a rychle šel do rohu, položil ho na zem a začal papat.

Probudil jsem se, podíval se po pokoji, hledal jsem Alexe, ale nikde nebyl k nalezení. "Asi už vstal." Řekl jsem si v duchu a vylezl z postele, zamířil do obývacího pokoje. „Dobré ráno." Pověděli mi všichni tři. „Dobré ráno." Odpověděl jsem a usmál se na Alexe, který seděl na gauči, koukal na mě tak roztomilým pohledem. Šel jsem do koupelny, udělal ranní hygienu, trochu upravil vlasy, bylo to, jako bych měl na hlavě havraní hnízdo. " Snídaně. Pojďte se najíst." Dočistil jsem si zuby a šel do kuchyně. Hledám pohledem Alexe, který se schoulený v rohu kuchyně. „Co se děje?" Ptám se Lucase a Felixe, kteří sedí u stolu. „Nevím, vzal si talíř, jako kdyby se bál, že mu to vezmeme, šel si sednout do kouta a zády k nám." Pověděl mi Lucas a kouknu na Alexe. „Možná je takhle zvyklí, koneckonců nevíme, čím si prošel, podle toho, co mi řekl, žil na ulici odjakživa." Řekl šeptem Felix a já musel jít za Alexem. Přišel jsem k Alexovi, pohladil ho po rameni, ale to, co udělal jsem vůbec nečekal.

Jím si v rohu dobrotu, ale v tom cítím něčí ruku na mém rameni. Strašně se polekám. Chytnu ji a praštím s osobou o zem. Z mých drápku se stali drápy, které byli zabořeny v ruce osobě, která na mě sáhla. Kousl jsem. „Co to děláš Alexi, to je James." Zvedl jsem uši a zavrčel na ně. Podívám se dolů. „Alexi..." Kouká na mě James. Pustil jsem. Přiběhl Lucas s Felixem, chytli Jamesovi ruce a dali si je za krk. Nesou ho si sednout ke stolu. „Si v pohodě?" Felix se ptá Jamese. „Jo, jo nic mi není." Lucas se ke mně blíží a má ruce dané do pěsti, z očí je vidět vztek, kleknu si na bobek, schoulím se do klubíčka zpátky do kouta, rychle si schovám ocásek a čekám ránu. „Počkej Lucasi!" Slyším hlas Jamese. Rána nepřišla. Slyším kroky, jak se pomalu se ke mně přibližují. „Alexi..." Bojím se podívat. Bojím se, že když se podívám, dostanu ránu, nebo mě skope, jako kdysi někdo na ulici. „P-Prosím, já, už n-ne-neudělat." Začnu kňučet a doufám, že mě nechá být. „Alexi, ale já ti nic neudělám. Podívej se na mě." Povídá James s klidným hlasem, ale přesto váhám. Zvednu hlavu, skryju ouška, co nejvíc to jde a koukám mu přímo do očí. „O-Odpusť" „To nic, není to tvoje vina." Odpověděl mi. Já ho obejmul a přitom doufal, že mi odpustí. „Běž na chvíli vedle ano?" Pověděl James a kývnul na mě s úsměvem na tváři. Vstal jsem a šel si sednout na gauč, kde jsem po chvíli usnul.