Liška z ulice

Nechci vést geng

Seděl jsem na gauči a mezitím konečně vyšli z mého pokoje, viděl jsem Alexe, jak se drží rukávu Lucase, hned jsem vstal, ani jsem si nevšiml, že na mě moje matka něco mluví. „Alexi, dobrý?" pohladím ho po tváři, zavře oči a začne se třít o moji ruku, lehce zavrní. Oh jak mi to jeho vrnění chybělo. Probral jsem se z menšího transu. Kouknu na svoji matku, která vypadá dost překvapeně. „Promiň, říkala si něco?" Koutkem oka jsem zahlédl, jak Lucas Felix mizí v kuchyni, pravděpodobně dělat jídlo. „Říkala jsem ti, že máš moc pozorné a milé přátele." Zase se usmívá, ten úsměv tak nesnáším. „Jojo, já vím." Lehce se usmál nad představou, že Alex není jen můj přítel. Zvednu pohled a zase na mě překvapeně hledí. „No a co tu teda děláš." Zeptám se nevrle. „Nechtěl by si to probrat v soukromí?" kývne na Alexe, ten to pochopí a rychle se zdejchne. Všiml jsem si, že měl stažená ouška co nejvíc k sobě. „Tak mluv." Vím proč tu je, ale musím to slyšet od ní. „Tak hele, řeknu ti to narovinu, už si dospělí a musím náš gang vést, koneckonců, už nejsem nejmladší, samozřejmě i když tak nevypadám." Zase to ego. Ještě si k tomu prohrábne vlasy. „Nechci vést gang, nic mi to neříká." „Nemáš však na výběr, za dva dny pro tebe přijde Adie a Hugo. Pojedeš s nimi a oni tě naučí co a jak." Měla ten vražedný pohled, kterým zabíjela úplně každého, kdo neposlechne. „Fajn, ale pod jednou podmínkou." „Poslouchám." Alex se musí naučit bránit, musím ho vzít s sebou, když bych ho tu nechal samotného, nemohl bych se soustředit, i když by tu byl Lucas s Felixem. „Alex pojede se mnou a někdo mu pomůže naučit bojovat." Řeknu to narovinu a ani nečekám, zda kývne nebo ne, tak odcházím do kuchyně, odkud už se line krásná vůně.

Sledoval jsem Felixe a Lucase, jak něco krájí a různě dávají do nějaké nádoby. „C-Co to b-bude?" jsem stále nervózní. Slyším kroky, jak se blíží kroky a začnu zrychleně dýchat. Divím se, že to ještě udýchám. Lucas si toho všiml a ihned seskočil přede mě. Vyšel James a já za nim čekal jeho mámu, ze které přímo sálá zabijácká touha. „Čau kluci, hele, sorry že sem přišla bez pozvání." Začal James a měl sklopený pohled, pak ho zvedl. Všem se podíval do očí, u mých se zastavil, aniž by někdo mohl něco říct, začal znovu. „Víte, máma chce, abych za dva dny odjel se něco naučit o naší firmě, takže budu muset odjet. Alex pojede semnou, tedy pokud chce. Chceš Alexi?" Kouknul na mě, cítím, že si to přímo žádá. Mírně kývnu na souhlas a jemu se úplně roztáhli zorničky. „Tak je to domluvené, za jak dlouho se vrátíte?" Pověděl s úsměvem na tváři a nepřestával vařit. Lucas si ode mě už trochu posunul. „Upřímně to tak nějak netuším, nějakou dobu tam pobudu, pár dní určitě. Ve škole řekněte, že si musím zařídit rodinné věci a tak. Alexe taky omluvte." „Jasný, žádný problém. Lucasi, vyndej talíře prosím tě." Pověděl Felix a Lucas tak učinil, mezitím přišla mamka Jamese. Podívala se na mě, nemohl jsem rozeznat její výraz. „Jamesi, ještě stále si nás nepředstavil." Pobídla Jamese, netvářil se zrovna nadšeně, ale udělal to. „Tohle je Felix a tohle Lucas," Ukázal na Felixe, pak na Lucase. „Těší nás." Pověděli oba na ráz. Pak se otočil ke mně a ukázal mým směrem. „Tohle je Alex." „Dobrý den," mírně jsem se uklonil, na znamení respektu. Zvedl jsem pohled, James byl trochu zmatený, stejně tak Lucas s Felixem, ale mamka Jamese vůbec. „Zdravím chlapci, já se jmenuji Eleanor Grantová, můžete mi říkat Eleanor." Řekla s úsměvem a zasedla ke stolu. „Dobrou chuť všem." Popřála a my ji okamžitě odpověděli. „Dobrou chuť." Začali jíst, ale já nevěděl, jak se používá příbor, tak jsem jen seděl a koukal do talíře. Měli jsme zrovna špagety, krásně to vonělo. Felix, který seděl po mé pravici, do mě lehce šťouchl kolenem, kývnul hlavou k talíři na náznak "Proč nejíš?" zvedl jsem ruce a zakroutil hlavou, pochopil to. Také jsem lehce naznačil, na paní Eleanor se skrčenými oušky. I to pochopil. Cítil jsem nějaký pohyb na mé levé noze.