Liška z ulice

Gratulace

Když ten chlap, pravděpodobně otec Roberta vystřelil, tak mě trefil do ruky, chlapy se mi to snažili ošetřit. Kulka naštěstí prošla skrz. Někdo od nás vystřelil a sejmul jednoho z nich. Ležel tam a ani se nehnul. Neviděl jsem tam, musel jsem čekat, až mi očistí ránu jeden z mých. Slyšel jsem, jak Lucas volal na Alexe. Pak mluvil Felix, pravděpodobně co jsem z toho slyšel, na něj mířili. Zakřičel ten hnusný chlap, co mě postřelil, "tak jeho pán jo?! Jen počkej až se mi dostaneš do rukou!" říkám si v duchu, ale dostane mě zpátky do reality vytí, za chvíli sem přiběhli další jako Alex, jen menší, i když pár z nich měli třeba už šest ocasů, stále se klanili Alexovi. Pak na toho hnusnýho chlapa skočili. Zasloužil si to bastard, ale já ještě stále čekal, že mi očistí tu ránu. Znovu Alex zavyl, po chvíli bylo slyšet kňučení. „Já tě prosím, jestli nechceš, abych se později sesypal, dodělej to!" řekl jsem rázně a on se snažil to urychlit. Uslyšel jsem hlas ředitele. Mluvil na Alexe, ale nevím co. „Hotovo" řekl a já utíkal za ním. „Nechte mě! Uhněte mi z cesty!" řekl jsem rázně a naštvaně. „Ne šéfe, počkejte!" Snažili se mě udržet, dařilo se jim to, když jich bylo osm na mě. „Šéfe stůjte, takhle ho vidět nemůžete." Konstatoval jeden z těch, kteří mě drželi. On vstal. Přišel blíž. Snažil jsem se k němu jít. Naznačil, že začne kousat, pustili mě a já běžel za Alexem, který padal. Chytl jsem ho, začal zabírat oči. „Alexi, nesmíš spát! Alexi!" Křičel jsem a snažil se ho udržet vzhůru, ale marně. „Vy Kitsune, vraťte se prosím, děkuji, že jste nám pomohli, nikdy vám to nezapomenu." Mírně jsem se poklonil, jako důkaz uznání. Taktéž se mírně poklonili, otočili se a byli fuč. „Lucasi, Felixi, vezměte rychle Alexe do auta." „Dobře!" řekli naráz a hned šli. „Vy moji milý přátelé vám moc děkuji, jsem rád, že vám nic není. Vraťte se domů, odpočiňte si pár dní." „Ano šéfe." Řekli sborově, ale neodcházeli. „Šéfe, Dávejte na sebe pozor a na to kluka také." Řekl jeden z nich, bylo slyšet v jeho hlase, že je mu do pláče. „Dám chlapy, teď si běžte odpočinout." Rozutekli se do aut a už jeli. „Pane řediteli rychle, nemáte nějakou nemocnici pro Kitsune nebo tak?" Zamyslel se. „Ano, jedna tu je, rychle, budeš řídit." Kývnul jsem a rychle nasedl na místo řidiče. Ředitel jako spolujezdec, Felix, Lucas byli vzadu a přes sebe měli daného Alexe, aby ležel, kdyby náhodou měl otřes mozku.

Dorazili jsme k větší budově, vystoupili a snažili se dostat Alexe z auta, zatímco ředitel zadal heslo, abychom mohli vstoupit. Dveře se otevřeli, my ihned vstoupili a položili ho na vozítko, které bylo poblíž. Přiběhl nějaký starší pán s ušima a poklonil se. „Co se děje pane?" „Rychle, pomozte mému vnukovi." Pověděl a bylo vidět, jako kdyby se měl složit. Lehce zakřičel, já, ani Lucas, a dokonce ani Felix nerozuměl co vlastně říkal. Odvezli ho. Všichni čtyři jsme si sedli najednou.

Už je to několik hodin a my stále nic nevíme. Přišel nějaký další starší chlap s rouškou přes pusu, kterou si následně sundal. „Bude v pořádku, byl hodně zbičován. Taky měl trochu poničený žaludek, hodně unavený. Jinak je v pořádku." „Ufff." Všichni jsme řekli naráz. „Ale..." začal povídat dál, já se musel chytit Lucase za jeho zápěstí. „Jamesi, klid." Pověděl šeptem, ale to jsem nemohl. „Klid, nic se neděje, jen jsem vám chtěl pogratulovat." „k čemu?" vypadlo ze mě. Aniž bych se zamyslel nad mojí odpovědí a otázkou zároveň. „Čeká dítě. Naštěstí dítěti nic není. Takže vám gratuluji." Usmál se. „C-C-Cože..." Nemohl jsem ani polknout, natož promluvit. Všiml jsem si pohledu Lucase s Felixem, i ředitel se na mě podíval. „Jamesi?" řekl Felix a mírně ke mně naklonil hlavu. „J-J-Já..." Chvíli ticha, musel se pořádně nadechnout. „budu táta!!!!!" Zakřičel jsem a vyskočil z lavice na které jsem seděl. Začali mi stékat slzy štěstí po tvářích a nemohl je zastavit. „Jamesi, gratulujeme!" Vyskočili ke mně Lucas s Felixem a hned mě obejmuli. Nemohl jsem stále přestat brečet. „Kdy – Kdy ho můžu vidět?" „Za chvíli ho převezeme na pokoj, do pár minut by se měl vzbudit. Pokud mě omluvíte." Odešel a já se zase radoval. Uvědomil jsem si, že tam stále sedí ředitel. „Pane řediteli já-" „to je v pořádku Jamesi, on si tě vybral. Avšak nakonec jednou bude muset vládnout místo mě. Doufám tedy, že mu budeš oporou." Dopověděl a odešel, ve dveřích se ještě zastavil a řekl. „Postarej se o něj prosím. Už nikoho jiného nemám." Dopověděl a odešel. „Rád pane řediteli. Rád." Řekl jsem si spíš pro sebe a usmál se. Doktor ukázal, že za ním můžeme, tak jsem tam rychle spěchali. Viděl jsem ho, jak lehce oddechuje.