Liška z ulice

Z kočky na lišku

„Hele ta kočka vypadá trochu jako Alex." Říká Felix, zatímco na ni ukazuje. „Nejen vypadá, to je Alex." Sleduju, jak za ním běží obří pes. Málem ho dostal, ještě že vyskočil na strom. Podlomili se mi nohy. „Jamesi, si v pohodě?" Ptá se Felix a snaží se mě zvednout. Přiběhne i Lucas s Tomasem. Jsou dost překvapený. Zvedl jsem se na nohy a utíkal co to šlo ke stromu. „Alexi, pojď rychle ke mně." Řekl jsem, on rychle seskočil a hned na to mi skočil do náruče.

Skočil jsem mu do náruče, i s pocitem klidu, poznal mě, i když jsem v téhle podobě. Záleží mu na mě, přitul jsem se k němu, co to jen šlo, obmotal jsem svůj malý bílý ocásek kolem jeho ruky. Přišli Lucas, Felix i ten blb Tomas, který mě chtěl pohladit. „Tomasi nedělej to." Povídá Felix, ví totiž co by ho čekalo. „Neboj, zvířata mě mají rády." Jo, to určitě. Já se nenechal a seknul jsem ho do ruky. „Já ti to říkal." Bylo na něm viděl, že se chtěl smát, to samé Lucas, ale udrželi se. „Tak hele ty malá potvoro." Chytnul mě za moji srst na zádech a já se nemohl pořádně hnout. „Co to děláš Tomasi, pusť ho!" James se po něm vrhne, ale odstrčí ho. „Tomasi, nech toho, je to jen kotě." „Já ho naučím sekat mě do ruky." „Nech mě být, je to tvoje vina, nikdy ti to nedopustím..." křičím o pomoc, doufal jsem, že mi někdo z nich pomůže. „Vrať ho Tomasi." Řekl Lucas, snažil se mě dostat do rukou, ale marně. Hodil se mnou o zem a já nemohl vstát. „To si přehnal Tomasi!" James se po něm vrhnul a začali se prát. Pak byla všude tma.

Pral jsem se co to šlo, nakonec jsem ho tak zřídil, že už to radši vzdal a odešel kulhavým tempem. Viděl jsem, jak tam Alex, tak leží a běžel jsem k němu. „Alexi..." „Alexi...!" „Neprobouzí se, musíme ho vzít do nemocnice. Teda na veterinu, budou si sním vůbec vědět rady?" začínám panikařit. „Klid, teď je v kočičí formě, pomohou mu." Pověděl Felix. „Pojďme, rychle." Řekl Lucas a běželi jsme na veterinu.

Jsme na veterině a já čekám venku na zprávy. „Jak dlouho tam je." V mém hlase je slyšet nervozita i strach. „Jamesi neboj, kočky mají devět životů." Snažil se mi trochu zlepšit náladu Lucas, i když z jeho hlasu byl také slyšet strach. „Hele, někdo přichází." Povídá Felix a kývne hlavou. „Dobrý den, to bílé stvoření patří k vám že?" „Ano, ano patří, jak je mu." Snažil jsem se ze sebe vyklopit, ale klepal se mi hlas. Moment, stvoření? „Nebojte, nic mu není, jen pár modřin, má trochu poraněnou packu, dal jsem mu tedy injekci na zklidnění a obnovení buněk. Musí být pár dní v klidu, nikde moc nepobíhat, dodržovat přísnou dietu, takže jen granule a vodu, ještě Vám dám nějaké léky, které bude brát každé ráno před jídlem, po dobu sedmi dnů a můžete si ho odnést, kdyby se cokoliv dělo, tak přijeďte." „Moc děkujeme." „Chtěl bych se vás ještě na něco zeptat." Zeptal se veterinář s výrazem, který nedokážu rozeznat. „Kde jste ho našli?" „Já ho našel před pár dny na ulici, nechal jsem si ho. Proč? Děje se něco?" „Abych byl upřímný, tohle není kocour. Je to liška, ale tento druh jsem ještě nikdy neviděl, ani v knihách. No nic, za chvíli ho tu máte." Odešel a my na sebe začali zírat. Posadili jsme všichni tři na ráz na židle za námi. Donesli nám ho v přepravce pro kočky, dali nám léky a mlčky jsme se podívali, jak krásně spí. „Chudák malý, ale čeho se tak bál." Povídá Lucas cestou domů. Došli jsme domů a Alex se začal probouzet.