City Alfy

Odlet

Jess

Couvám, aniž bych si to uvědomila, dokud mi záda nenarazí na strom. Trhnu sebou, jako bych se právě spálila. Očima těkám na cestu za sebou, zvažuji útěk, ale pak se znovu střetnu s těmi očima. A hned vím, že nemám sebemenší šanci.

„Sebastiane, tohle není vtipné,“ snažím se znít pevně, ale hlas se mi zadrhne v hrdle.

On se ani nehne. Jen dál klidně protahuje mezi prsty stéblo trávy, jako by měl vše pod kontrolou. Jako by tohle byla jen hra, ve které se rozhoduje o mém osudu. A pak to stéblo roztrhne.

Znovu se na mě podívá. "To není vtip."

A v tu chvíli se mi stáhne hrdlo ještě víc.

Ty oči… děsí mě. Přimrazí mě na místě. Nedokážu se pohnout, nedokážu od nich odtrhnout pohled. Je v nich něco divokého. Něco, co nepatří člověku.

Jenže to nejsou jen oči. Jsou to i ty tesáky. Bílé, ostré, vykouknou zpoza jeho rtů, když mluví. Každé slovo s nimi získává jiný význam. Každé slovo mě nutí couvnout, přestože už není kam.

Mám pocit, že kdybych se jen pohnula, kdybych udělala něco špatně… vrhne se na mě.

Jako nějaké zvíře.
Jako… vlk.

„Ty mi stále nevěříš, co?“ Jeho hlas je klidný, skoro pobavený. Když se usměje, opět odhalí ty bílé tesáky, ostré jako krápníky.

Chci mu odpovědět. Opravdu chci. Ale nedokážu říct ani slovo. Moje tělo se odmítá pohnout. Moje mysl stále zoufale hledá racionální vysvětlení, nějaký důkaz, že tohle všechno je jenom blbej vtip. Jenže čím déle na něj zírám, tím víc cítím, že žádný vtip neexistuje.

„Tvé sny… nejsou obyčejné, že?“

Srdce mi vynechá úder.

Co tím myslí? Co se mi tím snaží naznačit? Mluví o tom vlkovi? O tom, který se mi objevuje ve snech skoro každou noc? O těch pocitech, těch neviditelných dotecích, které tam cítím?

Ne. Ne, to nemůže být pravda. A přesto… Přesto se ve mně něco zvrhle touží chytnout jeho slov.

„Dobře. Když mi nevěříš… tak ti to budu muset ukázat.“

Začne se svlékat.

Trhnu sebou a okamžitě uhnu pohledem. Celé mi to najednou připadá ještě šílenější než před chvílí. Tohle už vážně překračuje všechny meze. Co to dělá? Proč se svléká?!

„Teď se pozorně dívej. A nezkoušej uhnout pohledem. Jasný?!“

Jeho hlas se změnil. Už to není klidný, pobavený Sebastian. Teď je v něm něco tvrdého, nekompromisního.

Polknu.

Najednou si uvědomím, že se mi klepou ruce.

Nohy mě neposlouchají. I kdybych chtěla utéct, nedokázala bych to. Je to jako nějaké kouzlo.

A pak… se ozve první prasknutí.

Nejprve tiché. Jemné.

A pak další. Hlasitější. Syrovější.

Další. A další.

Praskající kosti.

Přeměna trvá ani ne minutu.

Třicet vteřin syrového zvuku praskajících kostí.

Jeho tělo se mění. Kroutí se, deformuje, natahuje. Kůže se napíná, praská, ustupuje husté šedé srsti. Nejsou to jen zvuky. Jsou to syrové obrazy, které se mi vypalují do paměti.