City Alfy

Vlkodlak

Jess

Couvám, aniž bych si to uvědomovala, dokud mi záda nenarazí na drsnou kůru stromu. Trhnu sebou, jako bych se právě spálila. Srdce mám v krku, očima nervózně těkám na cestu za sebou, zvažuji útěk, ale pak se znovu střetnu s těmi očima. A v tu chvíli vím, že nemám jedinou šanci na útěk.

„Sebastiane, tohle není vtipné," snažím se zachovat klid, ale hlas se mi zadrhne v krku.

Jeho výraz je stále klidný. Nehýbe se. Jen sleduje jak se stéblo trávy pomalu protahuje mezi prsty, jako by měl všechno pod kontrolou, jako by to byla jen hra, jejíž pravidla zná jenom on. Najednou stéblo roztrhne a podívá se na mě.

„To není vtip," zopakuje, tentokrát s takovým důrazem, že se mi stáhne hrdlo ještě víc.

Ztuhnu. Až teď si uvědomuju, jak moc mě ty oči děsí. Přimrazí mě na místě. Nedokážu se pohnout, nedokážu od nich odtrhnout pohled. Je v nich něco divokého. Něco, co nepatří člověku. A nejsou to jen oči, co mě děsí. Jsou to i ty tesáky. Bílé, ostré, vykouknou zpoza jeho rtů, když mluví. Každé slovo s nimi získává jiný význam. Každé slovo mě nutí couvnout, přestože už není kam.

Mám pocit, že kdybych se jen pohnula, kdybych udělala něco špatně... vrhne se na mě. Jako nějaké zvíře. Jako... vlk.

„Ty mi stále nevěříš, co?" Jeho hlas je klidný, skoro pobavený. Když se usměje, opět odhalí ty bílé tesáky, ostré jako krápníky.

Chci mu odpovědět. Opravdu chci. Ale nedokážu říct ani slovo. Moje tělo se odmítá pohnout. Moje mysl stále zoufale hledá racionální vysvětlení, nějaký důkaz, že tohle všechno je jenom blbej vtip. Jenže čím déle na něj zírám, tím víc cítím, že žádný vtip neexistuje.

„Tvé sny... nejsou obyčejné, že?" Srdce mi vynechá úder. Co tím myslí? Co se mi tím snaží naznačit? Mluví o tom vlkovi? O tom, který se mi objevuje ve snech skoro každou noc? O těch pocitech, těch neviditelných dotecích, které tam cítím? Ne. Ne, to nemůže být pravda. A přesto... Přesto se ve mně něco zvrhle touží chytnout jeho slov.

„Dobře. Když mi nevěříš... tak ti to budu muset ukázat." Začne se svlékat. Zalapám po dechu a okamžitě uhnu pohledem. Celé mi to najednou připadá ještě šílenější než před chvílí. Co to sakra dělá?

„Teď se pozorně dívej. A nezkoušej uhnout pohledem. Jasný?!" Jeho hlas se změnil. Už to není klidný, pobavený Sebastian. Teď je v něm něco tvrdého, nekompromisního. Polknu. Najednou si uvědomím, že se mi klepou ruce. Nohy mě neposlouchají. I kdybych chtěla utéct, nedokázala bych to. Je to jako nějaké kouzlo.

A pak... se ozve první prasknutí. Tiché. Jemné, ale jasné. Jakoby někdo zlomil tenký klacík. Další prasknutí je už mnohem hlasitější. Jako zvuk krku, který se lámá. Něco se začíná měnit. Něco se tvaruje a deformuje.

Srdce mi vynechá. Podívám se na něj, ale už nevidím člověka. S každým prasknutím kostí, s každým napínáním kůže, jeho tělo roste, kroutí se. Ztrácí lidskou podobu.

Nohy mi ztuhnou. Tělo mi vzkypí, jako bych měla každou vteřinou spadnout do hluboké díry. Jeho prsty se zkracují, nehty se prodlužují, a mění na drápy. Hrudník se mu zvedá, tělo bobtná. Z kůže vytryskuje srst, hustá, šedá.

A pak tam stojí. Ne člověk. Ne Sebastian. Ale vlk.

Nevidím ho poprvé. Moc dobře ho poznávám. Je to ten, který se mi občas zjevil ve snech, s tou mojí vlčicí, kterou pravidelně potkávám. I když tam byl jen párkrát tak si ho moc dobře pamatuji.