The Smell Of Love [CZ]

3. kapitola

Elizabeth

Jakmile jsem procházela chodbou, mé oči byly automaticky připevněné na zemi. Ani jednou jsem nezvedla pohled. Přes hlavu jsem měla přehozenou kapuci a doufala jsem, že takhle si mě nikdo nevšimne, že se stanu neviditelnou, i když to bylo nemožné. Byla jsem si jistá, že se na mě všichni dívají a myslí si o mně, že jsem podivín, který právě opustil psychiatrickou léčebnu. Ale všechno tohle jsem prostě musela podstoupit. Mrzelo mě, že jsem doma nemohla najít mé sluneční brýle, které by mě naprosto zamaskovaly... ale kdo by si před oči nasadil sluneční brýle, když je všechno pokryté sněhem a teploměry se nevyšplhají nad nulu? Všechno tohle divadlo, nepodařené a ubohé maskování, hraní si na celebritu, která se ukrývá se před novináři a fotografy, jsem dělala jenom kvůli Lukovi. Nebyla jsem připravená na jeho nástup do školy. Nebyla jsem připravená na to, že ho budu každou přestávku potkávat na chodbách. Nebyla jsem připravena na to, že ho uvidím na obědě. Nebyla jsem připravená na to, že ho vůbec uvidím. Nedokázala jsem si ani představit, jak těžké to asi bude. Z jedné strany Will, jehož pohled mi roztápí srdce a z druhé strany Luke, kterého bych nejraději poslala zpět tam, odkud přijel.

Ani jsem se nezastavovala u skříňky. Ihned jsem vkročila do třídy, ve které bude probíhat má první hodina. Nevím, jestli můžu říct, že se na mě usmálo štěstí, že ji mám společně s Willem.

Rozhodla jsem se, že ani tady neodlepím zrak od země. Pohledy spolužáků, které bych spatřila, by určitě nebyly příjemné, byla jsem si jistá, že by mi nahnaly husí kůži a já bych se celý den cítila mizerně, protože bych si zase začala připadat jako odpad společnosti, kterým vlastně jsem, jenom si to nechci připustit.

Posadila jsem se na židli a lokty se opřela o tvrdou desku dřevěné lavice, která na sobě nesla vyryté znaky a podobné čmáranice, které jenom poukazovaly na to, jak studenti dávají v hodinách pozor. Nervózně jsem si kousala do rtu a pohupovala nohou. Modlila jsem se, aby Luke neměl ani jednu hodinu společně se mnou.

''Před kým se skrýváš?'' zaslechla jsem za sebou známý chraplavý hlas, patřící nikomu jinému než Willovi. Rychle jsem se otočila a nasměrovala na něj svůj zrak. Tohle bylo za dnešek poprvé, co jsem své oči připevnila na jiný objekt než je špinavá zem. Zvedla jsem obočí a vytvarovala jsem nechápavou grimasu.

''Kapuce,'' upozornil. Na chvíli jsem se zarazila. Když jsem si ale uvědomila, že mé vlasy jsou stále ukryté pod kapucí mikiny, rychle jsem si ji sundala. Párkrát jsem si prohrábla vlasy, i když tím jsem je rozhodně neusměrnila. Byla jsem si vědomá, že můj nepovedený účes už dnes nic nezachrání.

''Tak před kým se schováváš?'' zopakoval svou otázku Will. Upřeně mi hleděl do očí a já měla co dělat, abych se jeho zrakem nenechala zhypnotizovat.

''Neschovávám se,'' lhala jsem. Bylo pochopitelné, že jsem na něj nemohla vybalit pravdu. 'Před mým bývalým. Víš, vrátil se z Kanady a znovu nastupuje na tuhle školu a já ještě nejsem připravená na naše další setkání'. I v mé hlavě to znělo stupidně. Tohle bych mu říct nemohla. Vlastně bych tohle nemohla říct vůbec nikomu.

''Samozřejmě, Lizz,'' zakoulel očima, ''takže si jenom tak pro nic za nic nervózně mneš ruce, div si z nich nestrhneš kůži a když mluvíš, zíráš kamkoliv jinam, ale ne na mě... moc dobře poznám, kdy lžeš.'' Dostal mě. Byla jsem v pasti, ze které nebylo možné uniknout.

''Vybal to!'' poručil mi. Nahnul se ke mně blíž. Na tváři mě šimral jeho dech a já znervózněla ještě víc. Jako by mi nestačil návrat Luka.

Už jsem se nadechovala, připravená říct mu pravdu, když v tom se třídou rozezněl hlasitý zvuk zvonku a já děkovala bohu za to, že mě pro tentokrát ušetřil a zachránil mě před zkázou.

''Později,'' zamumlala jsem a vytvořila jsem chabý úsměv. Will přimhouřil oči, nespouštěl ze mě pohled. Rychle jsem se otočila zpět do předchozí pozice. Kdybych to neudělala a zírala na něj o sekundu déle, všechno bych mu okamžitě řekla a nezabránil by mi v tom, ani příchod učitele, který v rukou svíral hromadu papírů. Z jeho pozdějších slov jsme se dozvěděli, že je to neohlášený test, který by nám ale podle něj měl všem zlepšit známku, kvůli jeho neobyčejné lehkosti a primitivnosti.

I když jsem se snažila pekelně soustředit na test, nešlo to. Vyrušila mě každá maličkost a já jsem se nedokázala koncentrovat. Slyšela jsem, jak kluk z první lavice šoupal nohama o zem a tím vydával nepříjemný šustivý zvuk. Slyšela jsem otravné lupkání propisky ozývající se z rohu třídy. Slyšela jsem zvuk hodinových ručiček, které tikaly tak strašně nahlas. Zaťala jsem ruce v pěst. Rostl ve mně vztek. Musela jsem se hodně ovládat, abych nevybuchla a nezakřičela přes celou třídu, ať všichni okamžitě přestanou vydávat jakýkoliv zvuk. Pevně jsem k sobě semknula oční víčka, párkrát jsem se zhluboka nadechla a nabrala do sebe sílu, která ve mně chyběla. Otevřela jsem oči a snažila jsem se soustředit jenom na otázky, ačkoliv zvuky ve třídě byly stále příliš hlasité. Motivovala jsem se tím, že nemůžu dostat špatnou známku, protože psychologie vždycky patřila k předmětům, které mi šly.

Odevzdala jsem test se smíšenými pocity. Neodvažovala jsem se ani přemýšlet nad tím, co dostanu. Rychlým krokem jsem vyšla ze třídy. Chtěla jsem rychle zmizet ve třídě, kde se měla odehrávat má další hodina, abych předešla náhodnému střetnutí s osobou, o jejíž společnost jsem rozhodně nestála, ale dnes mi štěstí opravdu nepřálo. Spatřila jsem známé, perfektně nagelované blonďaté vlasy, pruhovaný svetr a světle modré džíny oživené elegantním hnědým opaskem. Tohle nemohl být nikdo jiný než Luke. Tiše jsem zanadávala, ale pak jsem mé sprosté slovo vzala hned zpět, protože jsem si všimla, že jeho pohled byl upřený úplně na opačnou stranu, než jsem stála a tím se mi naskytla možnost útěku. Neváhala jsem ani minutu a co nejrychleji to šlo, jsem se ztratila z jeho blízkosti. Byla jsem vděčná za to, že mám ještě pár chvil na přípravu, než se s ním po naší společné rodinné večeři a nařízeném trapném rozhovoru, poprvé znovu v tváří v tvář setkám.