The Smell Of Love [CZ]

24. kapitola

Elizabeth

Snažila jsem se zahřát si své zkřehlé ruce, a proto jsem je o sebe neustále třela. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a neustále kontrolovala hodinky obmotané kolem mého úzkého zápěstí. Každé zašustění, zvuk kroku a vlastně zvuk všeho ostatního mě donutil zběsile otáčet hlavou a hledat muže v černé kukle, který by do mě zabodnul čepel nože a skoncoval můj život. Byla jsem paranoidní, ale to by byl v té chvíli naprosto každý.

Starý supermarket, který v tomhle městě sloužil po desetiletí, měl kolem obmotanou žlutočernou pásku značící jeho uzavření. Ve dvou oknech bylo vymlácené sklo. Nahánělo mi to hrůzu. Nechápala jsem, proč Carly vybrala zrovna tohle jako naše místo srazu. Nikde nebylo ani živáčka, ale přesto se mi zdálo, že tady nejsem sama a každou sekundou na mě může někdo vyskočit z nedalekého křoví, ve kterém se stále něco šustlo, a já neměla daleko od útěku. Aby toho nebylo málo pouliční lampa stojící o pár metrů dál, nesvítila. Jedině ona mohla, poskytnou alespoň trošku světla, jelikož nebe bylo zatažené, hvězdy ani měsíc nebyly k vidění, všude jenom černočerná děsivá tma. Proklínala jsem samu sebe za to, že jsem raději nezůstala doma v bezpečí.

Hodinky ukazovaly patnáct minut po půl noci. Začala jsem být čím dál víc netrpělivější, nervóznější a taky vystrašenější. Podupovala jsem nohou a hryzala se do rtu. Přemýšlela jsem o tom, že odejdu, že se Carly už stejně nejspíš neukáže a já tady budu pouze zbytečně postávat a kontrolovat každý temný kout, který se nachází ve vzdálenosti padesáti metrů. Ale pak jsem konečně zahlédla tmavou vzrůstově menší postavu. Tušila jsem, že je to Carly, ale i tak se mi sevřelo srdce a v hlavě se mi vytvořilo nejméně sto teorií o zlodějích, násilnících a opilcích.

Ulevilo se mi, když jsem spatřila její tvář. Snadno jsem mohla vidět zář jejích modrých očí, které měla s bratrem úplně na chlup stejné a taky se jimi mohla bez pochyby pyšnit. Blonďaté vlasy měla skryté pod kapucí její černé mikiny. Tenké nohy měla obtažené v úzkých džínech. Na rozdíl ode mě jako obuv zvolila pohodlné tenisky, ne papuče, ve kterých byl útěk před jakýmkoliv nebezpečím takřka nemožný.

„Jdeš pozdě," zdůraznila jsem. Normálně bych nad tím jenom mávla rukou, ale teď když jsem kvůli ní trpěla strachem o dvacet minut déle, jsem ji za to nemohla nenapomenout.

„Promiň," zamumlala a stáhla si kapuci z hlavy. „Pojďme se posadit," kývla hlavou k opuštěné lavičce opodál. Kývla jsem. Zavládlo mezi námi ticho. Slyšet byly pouze naše kroky. Posadily jsme se a já nervózně čekala, až spustí, ale ona stále mlčela. Zírala na tmavé domy před sebou a nechystala se promluvit.

„Co je tak důležitého, že jsi se mnou potřebovala mluvit, Carly?" ujala jsem se slova já. Natočila jsem na ni hlavu a s pozdvihnutým obočím netrpělivě čekala na její odpověď.

Prohrábla si její blonďaté vlasy, „vím něco, co by tě možná zajímalo."

„A to je?" naléhala jsem. Napínala mě a to já z celého srdce nesnášela.

„Dva dny předtím než byl Aaron... než se našlo jeho tělo..., jsem ho viděla," pronesla. Napřímila jsem se. Pobídla jsem ji k tomu, aby pokračovala, jelikož mě to její napínání vážně začínalo lézt krkem. „Byl s Lukem. U nás doma. Vrátila jsem se ze školy a oni seděli v obýváku a povídali si. Když zaznamenali mou přítomnost, zmlkli. Luke mě okamžitě poslal pryč, ale já... špehovala. Neslyšela jsem toho moc, protože mě Luke po pár minutách zahlédl, ale vím, že mluvili o drogách a nějakém Brandonovi," dokončila a já na ni pouze mlčky s pootevřenými ústy zírala.