The Smell Of Love [CZ]

23. kapitola

Elizabeth

Když Stacy vyhrožovala, že se mi pomstí za smrt Aarona, netušila jsem, že to přijde tak brzy. Vlastně jsem ani nepředpokládala, že se o něco pokusí. Byla totiž ten typ člověka, který vždy plánoval a plánoval, ale nikdy neuskutečňoval. A právě proto mě překvapilo to, co udělala. Překvapilo mě to a taktéž zabolelo. Ne kvůli tomu, že mi má bývalá nejlepší kamarádka přivodila další problémy a nepříjemnosti. Ale kvůli tomu, že mě znenáviděli další lidi žijící na téhle planetě... konkrétně pod stejnou střechou jako já. Lidi, kteří mají možnost nazývat se mými rodiči, ačkoliv se tak nikdy nechovali, ale já je i přes to respektovala a nějakým způsobem milovala, dali mi přece život.

Vchodové dveře ještě ani nezaklapli a mě už vraždili dva páry zeleno-hnědých očí, které jsem díky genetice také vlastnila. Svraštila jsem obočí. Předstírala jsem jejich nepřítomnost a v tichosti jsem si zula okopané tenisky, které už nutně prahly po vyměnění. Prohrábla jsem si vlasy a zkousla si spodní ret. Blokovali mi cestu do mého pokoje. Byla jsem v pasti a to jsem ještě ani netušila, co přijde a jaké to přivodí následky. Prvně jsem si vlastně myslela, že mě vyhubují za můj pozdní příchod. Stmívalo se a já překročila hranici, kdy jsem měla dávno sedět doma, ale Willova společnost mě donutila nepřemýšlet nad časem a jen si dál užívat jeho blízkost.

Už jsem se chystala otevřít pusu a omluvit se za strach, který jsem jim musela způsobit, ale otec mě zastavil. Ne tím, že by se ujal slova on, ale jeho dlaní, která mi darovala snad tu nejsilnější facku, jakou jsem za celý svůj život dostala. Slyšet bylo pouze hlasité plesknutí a mé bolestné zaúpění. Cítila jsem pálivou, štiplavou bolest. Pravou ruku jsem si přiložila na bolestné místo, které naprosto hořelo. Pootevřela jsem ústa a přimhouřila oči, do kterých se mi hnaly slzy. Najednou jsem ničemu nerozuměla.

Otec i matka na mě zírali bez jakékoliv emoce na tváři. Líce mě pálilo a já měla co dělat, abych se nerozbrečela.

„Jak jsi to mohla udělat?!" zaburácel otcův hlas a pohledem se mě snažil rozpárat vejpůl. Nechápala jsem, o čem mluví. Matka pouze tiše stála a nespouštěla ze mě zrak. A já musela zatnout zuby a posbírat veškerou sílu, kterou jsem v sobě dokázala najít, abych se neotočila a s brekem se nerozběhla ven z tohohle prokletého domu.

„Proč jsi nám to neřekla?!" křičel, „připadá ti normální tajit nám takovou věc?!"

„C-co?" kuňkla jsem. Stačilo jenom jedno slovo a mé líce se znovu rozhořelo. Byla jsem si jistá, že jsem tam od něj musela mít otisk jeho silné ruky.

„Byla tady Stacy," slova se tentokrát ujala matka a já za to byla neskutečně ráda, jelikož mi její klidný hlas nevysílal strach do těla. Místo toho mi ale obavy do těla vyslalo zmíněné jméno. Ztěžka jsem polkla. Nedokázala jsem si ani představit, čeho byla tahle blondýna schopná.

„Celou dobu jsi věděla o Aaronově závislosti... celou dobu," vysvětlila mi matka. Tentokrát mlčel otec. Propaloval do mě díru. Jako by nestačila ta dýka, která se mi po téhle větě zabodla do srdce. „Věděla jsi, kde žije, s kým se stýká a v jaké stavu je a ani ses neuráčila zmínit se o tom."

„To ti byl tvůj bratr vážně tak ukradený?" pronesl otec. Neměla jsem daleko od zadušení se na vlastní slině. Vykulila jsem oči tak moc, div mi nevypadly z důlků. Nemohla jsem uvěřit otázce, kterou právě vypustil z úst.

„Kdybys nám to řekla, mohl být stále tady," obvinil mě. Začala jsem zrychleně dýchat. Vyschlo mi v ústech. Nenapadala mě slova, která bych mohla seskládat v rozumnou, pochopitelnou větu, která by mě alespoň trochu ubránila. Jen jsem stála a mlčky zírala na vínový koberec, který v naší předsíni ležel snad odjakživa.

„Nemůžu ti ani přijít na jméno za to, co jsi nám provedla," zakroutila hlavou matka a já znovu cítila přicházející slzy. Ruce i kolena se mi rozklepaly. Potřebovala jsem se dostat pryč, ale neměla jsem kam. Nebylo úniku. V tomhle útrpném momentu jsem si uvědomila, že jediný koho mám, je Will, který byl bohužel zaneprázdněný rodinnou večeří, kterou kvůli jeho striktním rodičům nemohl ani za nic opustit. Věděla jsem, že si všechna jejich slova budu muset vyslechnout, přestože mi do duše asi vypálí díru.

„Tohle jsi před námi neměla tajit! Jak tě jen mohlo napadnout to před námi skrývat?!" otec se znovu rozkřičel. Zatnula jsem čelist a prosila v konec. Vinili mě a já si po každé další větě uvědomovala, že mají vážně pravdu.

Zhluboka jsem vydechla, „omlouvám se," zašeptala jsem zlomeným hlasem, neodvažujíc se navázat s nimi oční kontakt.

„Omluva to zpět nevrátí!" zakřičel, „Aarona už nic nevrátí!" Jako bych tohle už dávno nevěděla. Nepotřebovala jsem, aby mi to připomínali. Zatnula jsem dlaně v pěst, nadechla se a rychle mezi nimi proběhla. Schody jsem vyběhla snad nejrychleji za celý svůj život. Nereagovala jsem na jejich volání. Utíkala jsem do bezpečí. S hlasitým prásknutím dveří jsem se zavřela uvnitř mého pokoje. Dvakrát jsem otočila klíčem a po dveřích se svezla na studenou zem. Nebrečela jsem. Jen jsem nehybně seděla s rukama, které objímaly mé nohy, a zhluboka dýchala.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle zůstala. Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Zpět do reality jsem se dostala, až když mi v kapse džínů několikrát zapípal mobil oznamující novou zprávu. Vytáhla jsem ho doufajíc, že je to Will. S roztřesenými prsty jsem klikla na ikonku nových zpráv. Na displeji se rozsvítil text od neznámého čísla.

Myslím, že bychom se měli sejít. Je to důležité... hodně. -Lukova sestra

Carly. Neměla jsem ani tušení, co by po mně mohla chtít, ale zvědavost mi nedala. Musela jsem to zjistit... za každou cenu.

V několika dalších zprávách jsme si domluvily čas a místo schůzky. Dnes o půlnoci u nedávno vykradeného supermarketu.

S každou další minutou jsem se obávala víc a víc. Čas jakoby plynul rychleji. Ani jsem se nenadála a už jsem stála na římse mého okna v černém oblečení a v chlupatých papučích, jelikož to byly jediné boty, které se nacházely v blízkosti deseti metrů. Pomocí stromu jsem sešplhala dolů, modlíc se, že zpět vyšplhám stejně snadno. A pak už jsem utíkala liduprázdnou, pustou, strašidelnou ulicí až k supermarketu na úplně opačném konci města.