The Smell Of Love [CZ]

11. kapitola

William

Vytáhl jsem z kapsy mobil naprosto nevěnujíc pozornost výkladu učitele, který si očividně neuvěřitelně užíval, že nás mohl nudit k smrti. V kontaktech jsem vyhledal Kylovo číslo a klikl na ikonku 'napsat zprávu'. Rychle jsem naťukal pár písmen, a pak ji bez přemýšlení odeslal.

Will: Co kdybych přijel o jarních prázdninách?

Mobil jsem svíral v ruce a netrpělivě čekal na jeho odpověď. Po našem posledním telefonátu, kdy jsem mu oznámil mou brzkou návštěvu, která podle několika uplynulých měsíců vlastně vůbec nebude brzká, jsem se mu už neozval. Čekal jsem na ten správný okamžik, kdy si budu moct sbalit věci a na pár dní se bez jediného povšimnutí mých rodičů vypařit. A ta chvíle nastane za necelý měsíc, kdy nám začnou týdenní jarní prázdniny a já je chci tentokrát využít jinak než nadměrným přemýšlením a topením se v přebytečných myšlenkách.

Kyle: To zní dobře.Budeme tě netrpělivě očekávat!!!

Ušklíbl jsem se nad jeho odpovědí a mobil zastrčil zpět do kapsy. Neočekával jsem od něj jinou než kladnou odpověď. Byl jsem si jistý, že už teď obvolává všechny jeho přátele a plánuje plážovou párty, která je Kylovou specialitou.

Chtěl jsem vzít Lizz. Nebyl jsem si jistý, jestli je to ten nejlepší nápad, ale chtěl jsem, aby věděla, kde jsem se celé prázdniny schovával,... kam jsem utekl.

''Williame, chtěl byste nám něco sdělit?'' Z myšlenek mě vytrhl rozzlobený hlas učitele. Trhl jsem sebou a upoutal jsem na něj svůj nechápavý pohled. Vysílal mým směrem vražedné pohledy. Obočí měl skrčené, oči přimhouřené, rty vytvarované do rovné linie. ''Už se víckrát neopovažujte smskovat v mých hodinách!'' pronesl přísným hlasem, který mě donutil vytvořit lítostný pohled a souhlasně kývnout hlavou.

''Uh... pardon,'' zamumlal jsem tak, že mě mohl jen stěží slyšet. Snažil jsem se nevnímat, že všechny pohledy byly připevněné na mně. Připadal jsem si, jako nějaký unikátní objev vystavený ve vitríně v muzeu. Upřel jsem pohled na počmáranou, starou lavici a dlaně zaťal v pěst, snažil jsem se tím uklidnit a přestat si všímat všech těch zvědavých pohledů mých otravných spolužáků.

***

''Lizz!'' zakřičel jsem, když jsem zahlédl její dlouhé, hnědé, vlnité vlasy. Nabral jsem na rychlosti, kličkoval jsem mezi studenty, kterým stejně jako mně skončilo vyučování a ve skupinkách se loudali domů, a snažil jsem se dohonit Lizz, která rychlým krokem kráčela po chodníku vedoucímu do ulice, kde bydlí.

Zakřičel jsem znovu, na což se zastavila a konečně se otočila. Dala ruce v bok a trpělivě čekala až k ní doběhnu.

''Ahoj,'' vydechl jsem, když jsem se zastavil těsně u ní. Darovala mi malý úsměv a opětovala mi pozdrav. Tázavě zvedla obočí a čekala na má slova a důvod, proč jsem ji zastavil.

Nabral jsem do sebe hluboký nádech, ''já... chtěl jsem se tě na něco zeptat.'' Kousl jsem si do rtu a přemýšlel, jestli to není naprosto stupidní a nepochopitelný nápad.

''Ptej se,'' pobídla mě s úsměvem na rtech, který mi na pár sekund zastavil srdce a na chvíli jsem kvůli němu zapomněl otázku, na kterou jsem se jí chtěl zeptat.

Rozpačitě jsem si prohrábl vlasy, ''co bys řekla na výlet? Do Westville, na pár dní, o jarních prázdninách,'' řekl jsem ve zkratce. Psychicky jsem se připravoval na nesouhlasnou odpověď.

''Proč?'' zvedla obočí, ale úsměv jí ani jednou nezmizel z tváře, stále jsem mohl vidět alespoň malý náznak na jejích rtech.

''Chtěl jsem...,'' odmlčel jsem se a zhluboka se nadechl, ''chtěl jsem ti ukázat, kde jsem trávil prázdniny, představit tě mým přátelům. Bude to zábava.'' Dlaně jsem měl pevně stisknuté k sobě. Doufal jsem v souhlas.

Lizz zabořila pohled do země a chvíli mlčela, pak se na mě znovu podívala s výrazem na tváři, ze kterého bylo nemožné cokoliv vyčíst, ''já nevím, Wille.''

Tvář mi poklesla ve zklamané grimase, ale stále jsem se nevzdával, ''prosím. Můžeš nad tím popřemýšlet, jen to prosím hned nezamítej.'' Vpíjel jsem se do jejích zelených očí a snažil jsem se ji přemluvit pohledem.

Tiše si povzdechla, ''dobře, promyslím si to.'' Široce jsem se usmál. Měl jsem ohromnou chuť uvěznit ji v pevném objetí, ale neudělal jsem to, ovládal jsem se. Místo toho jsem se s ní rozloučil stále s tím obrovským možná až děsivým úsměvem na rtech.

Elizabeth

V dálce jsem spatřila náš dům, a proto jsem ještě zrychlila, abych mohla konečně vejít dovnitř a nechat ze sebe opadnout úlevu, protože je další z mnoha dnů ve škole za mnou. Po mysli mi neustále běhal Will a jeho návrh. Zvažovala jsem všechna pro a proti – vlastně se mi jen těžko hledalo nějaké proti, pokud vůbec nějaké bylo.

Když jsem spatřila člověka, který šel naproti mně, sklonila jsem hlavu. Modlila jsem se za to, abych se v tom momentu mohla stát neviditelnou nebo, aby si mě třeba jen nevšiml, ale to se pochopitelně nestalo. Zastavil se o pár kroků přede mnou. Rukou si vjel do jeho blonďatých vlasů. Očima si mě několikrát přejel od shora dolů a zpět. Ztěžka jsem polkla.

''Lizz, dlouho jsme se neviděli,'' pronesl místo pozdravu, ''připadá mi, jako by ses mi ve škole vyhýbala.'' Měl pravdu, ale to jsem mu samozřejmě nemohla říct.

''Nemáme společné hodiny,'' promluvila jsem. Držela jsem si od něj bezpečný odstup a neplánovala jsem se k němu přiblížit ani o jeden milimetr. Ani jednou ze mě nespustil zrak. Na rtech měl samolibý úsměv a já přemýšlela, jak jsem s takovým člověkem dokázala chodit.

Luke pokrčil rameny, ''to neznamená, že si nemůžeme popovídat o přestávkách nebo na obědě. Když kolem mě procházíš ani se na mě nepodíváš. Carly mi říkala, že prý na obědech často sedáváš sama. Proč jednoduše nepřijdeš za mnou a za mou partou?'' Nad zmínkou jeho sestry jsem skrčila nos. Pálivé pohledy, které mým směrem nejednou vyslala, mi nebyly zrovna příjemné. Ani mě nepřekvapilo, že si Luke stihnul za tak krátkou dobu najít přátele, které mohl nazývat 'jeho partou', vždy býval středem pozornosti a snadno se socializoval.

''Samota mi nevadí,'' zamumlala jsem. Přála jsem si mít tenhle rozhovor za sebou. Byla jsem si jistá, že to nepřinese nic dobrého.

''Vždy jsi říkávala, že nesnášíš samotu,'' podotknul a zkřížil ruce na prsou.

Povzdechla jsem si, ''to už je dávno, hodně dávno.''

''Myslel jsem, že budeme přátelé,'' řekl zklamaným hlasem, ale já moc dobře věděla, že to jenom hraje. Luke byl bezvadný herec a lhář. Měl hned několik masek, které neustále střídal a já měla tu možnost je všechny poznat. Jednou byl milý, přátelský a laskavý a pak se z něj v mžiku oka stal podlý, falešný lhář, který se ze všeho nejraději mstil a vybíjel si zlost na ostatních. Ale tuhle masku a všechny ty ostatní zlé nasazoval jenom v přítomnosti lidí, kteří se rozhodli nějakým způsobem vystoupit z jeho života, jinak se choval přesně podle představ jeho rodičů.

''Nemůžeme být přátelé,'' zašeptala jsem a možná i tak trochu doufala, že to neslyšel, ''promiň.'' On to ale slyšel. Jeho reakce mě překvapila. Z úst se mu ozvalo hlasité uchechtnutí. Na tváři se mu objevil úšklebek.

''Víš, Lizz, může se toho hodně stát. Lidé se můžou hodně dozvědět. Všechno se proti nám může kdykoliv obrátit.'' Z jeho úst to vyznělo jako výhružka. Po zádech mi přejel mráz. Neměla jsem ani tušení, co mi tím chtěl říct, a přála jsem si, abych to ani nikdy nezjistila. Nepřekvapovalo mě jeho chování. Bylo jenom otázkou času, kdy se ke mně začne chovat takhle povrchně, vlastně jsem na to celou dobu čekala, a teď se to stalo.