The Smell Of Love [CZ]

9. kapitola

Elizabeth

''Aarone, proč jsi sem vzal Brandona?'' vystřelila jsem po mém bratrovi otázkou hned, jakmile jsem slyšela jeho hlasité, mohutné kroky blížící se nahoru. Stála jsem v otevřených dveřích do mého pokoje se zkříženýma rukama na prsou. Propalovala jsem mého bratra pohledem, zatímco on se tvářil spokojeně, jako by ani neslyšel, co jsem mu říkala. Vlasy mu stály do všech světových stran. Všimla jsem si, jaký problém mu dělalo udržet očí víčka otevřená.

''Nechal jsi ho tady samotného a v klidu jsi odešel!'' vyčítala jsem mu dva dny starou záležitost. Potřebovala jsem to konečně dostat pryč z mých ramen. Nedokázala jsem nad tím přestat přemýšlet. Neustále jsem měla Brandonovu vysmívající se tvář před očima. Čekala jsem celé dva dlouhé dny, než se Aaron konečně objeví, abych mu mohla vyčíst to, co udělal. ''Mohl něco ukrást, uvědomuješ si to vůbec?! Nechal jsi ho tady se mnou samotného a ani ses neuráčil vrátit!''

Aaronovy rty se utvořily do malého úsměvu. Oči měl přimhouřené, ale já i tak mohla vidět, jak se mu lesknou. ''Klídek, ségra. Je to jenom Brandon. Znám ho téměř celý svůj život.'' Nad jeho slovy jsem vykulila oči.

''Celý život?'' zopakovala jsem a zvedla obočí. Aaron souhlasně kývl hlavou a široce se usmál. ''Uvědomuješ si vůbec, že on je ten, kdo ti ten život zničil?! Shodil tě na dno a tobě dalo velkou práci znovu se vyšplhat nahoru... a teď to dělá znovu.''

Aaron si mě přeměřil pohledem, a pak se hlasitě uchechtnul, ''nic nevíš. Nevíš vůbec nic, Lizz, tak si nehraj na starostlivou, když mě vůbec neznáš!'' Jeho slova mi způsobily bolest, ale nedávala jsem to najevo.

''Sakra, vždyť bereš drogy!'' vykřikla jsem a zoufale rozhodila rukama. ''I teď v sobě něco máš. Poznám to. Takhle jsi vypadal vždy, když ses před lety vracel zdrogovaný domů.''

''Nejsem zdrogovaný,'' přecenil mezi zuby. Mým směrem poslal pálivý pohled, ale to mě nedonutilo změnit názor a věřit jeho slovům. Lhal mi. Zase jsme byli v té fázi, kdy jsme si jenom lhali a lhali. Nejednou mi připadalo, jako bychom ani nebyli sourozenci.

''Jsi,'' zasyčela jsem. V očích mě začaly pálit slzy, ale já je úspěšně zadržovala. ''Nutíš mě, abych to řekla rodičům.''

Dlaně stisknul v pěst. Rty se mu vytvarovaly do rovné linie. ''Pokus se o to a budeš litovat,'' řekl přísně. Jeho výhružka mě zarazila. Rty jsem nechala pootevřené. Chvíli jsem na něj jenom mlčky zírala a snažila se v něm najít mého bratra, protože tenhle člověk přede mnou neměl s mým bratrem nic společného.

''Potřebuješ pomoc, Aarone,'' zašeptala jsem. Přála jsem si, aby cítil tu bolest a zklamání v mém hlase. Přála jsem si, aby přijmul mou pomocnou ruku.

''Nepotřebuju,'' zamumlal, pak se otočil a utíkal po schodech dolů. Ozvalo se prásknutí dveří a já věděla, že je pryč a jen tak se nevrátí.

Bolelo mě to. Nedokázala jsem se na něj dívat s vědomím, že mu nemůžu pomoct, protože to on nechce. Hromadilo se ve mně zoufalství. Dokonce mě i napadlo zavolat Stacy, myslela jsem, že ta by mu třeba dokázala pomoct, znala jeho slabiny a věděla, jak na něj, ale tenhle nápad jsem ihned zamítla, protože to by Aarona zničilo ještě víc. Věděla jsem, že pokud mu nepomůžu teď, tak už nikdy.

***

''Měli bychom si rozdělit práce. Někdo se postará o zábavu, někdo o hudbu a někdo třeba o program,'' řekla platinová blondýnka jménem Briana. Zase jsme jednou byli donuceni zůstat po škole a začít plánovat maturitní ples, který je podle mě ještě hodně daleko a spíše bychom se měli zaměřit na známky a maturitu.

''A co výzdoba?'' zeptala se hnědovláska s dioptrickými brýlemi a pihami na nose, vystřelila ruku do vzduchu tak, abychom si jí všimli, protože se kvůli jejímu útlému tělu ztrácela za lidmi sedící před ní.

Briana jí darovala malý úsměv, ''výzdoba se bude řešit až měsíc předem. Všichni budeme muset přiložit ruce k dílu, ale to budeme řešit až za pár měsíců. Teď se spíše věnujme programu. Je tady někdo, kdo by se toho chtěl ujmout?'' Nastalo ticho. Nenašel se nikdo, kdo by zvednul ruku. Briana si nás jednoho po jednom skenovala pohledem, ale ani tím nás nedonutila, abychom se přihlásili.

Zaslechla jsem její hluboký povzdech, ''tak na tom se ještě dohodneme. Co hudba?'' Tentokrát se už konečně našel odvážlivec, který vystřelil ruku do vzduchu. Na hlavě měl snapback. Okamžitě jsem poznala, že je to Richie.Neznala jsem ho osobně, ale věděla jsem, že si po nocích přivydělává jako DJ v místních klubech.

''Skvělé!'' zatleskala nadšeně Briana, ''za dva týdny se dohodneme podrobněji.'' Richie souhlasně kývl, a pak znovu sklonil hlavu a do uší si strčil sluchátka.

Briana rozhodla, že tyhle naše schůze se budou konat jednou za čtrnáct dní. Nenašel se snad nikdo, kdo by s tím souhlasil, ale nemohli jsme odporovat, protože to schválil ředitel a my sem jednoduše museli.

Stála jsem v úplném rohu třídy, protože všechny židle byly obsazené. Podupovala jsem nohou a přála si, abychom už konečně skončili a mohli jít domů.

''Ples by měl začít typicky v sedm večer, tak jako každý rok,'' informovala nás. ''Měli bychom udělat volbu krále a královny?'' zeptala se, ale zase se nikdo neozval. Briana zakoulela očima.

''Tak budeme hlasovat,'' pokrčila rameny, ''kdo je pro krále a královnu, ať se přihlásí.'' Do vzduchu vyletělo jenom pár rukou. Já ty své nechala viset podél mého těla. Volba krále a královny byla podle mě vždycky stupidní a naprosto zbytečná.

''Takže volba krále a královny nebude,'' oznámila po hlasování. V jejím hlase jsem poznala, že jí to bylo trochu líto. Prohrábla si blonďaté vlasy, ''tohle je pro dnešek všechno.'' Hned jakmile pronesla tuhle větu, ve třídě nastal hluk. Židličky skřípaly o podlahu, všichni mluvili a dupot nohou byl určitě slyšet na kilometry daleko.

''Díky bohu.'' Nadskočila jsem, když jsem v blízkosti mé tváře zaslechla známý hlas. Will. Ztěžka jsem polkla. Tiše se uchechtnul. Na krku jsem cítila jeho dech, protože vzdálenost mezi námi byla vážně minimální. Otočila jsem se a okamžitě jsem čelila jeho zářivým, kouzelným, zeleným očím kvůli, kterým se mi vždycky ztížil dech a rozbušilo srdce. Zkousla jsem si ret.

''Máš dnes večer čas?'' zvednul obočí. Na rtech se mu pohrával malý úsměv. ''Mohl bych se stavit?'' Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo, a proto jsem jenom souhlasně kývla hlavou. Will se pousmál, a pak se jako všichni ostatní začal prodírat ven ze třídy a tím mi zmizel z dohledu.