The Smell Of Love [CZ]

20. kapitola

Elizabeth

V hlavě mi zběsile třeštilo. Nakrčila jsem nos. Neodvažovala jsem se otevřít oči, jejichž víčka k sobě byla pevně přitisknutá. Snažila jsem se rozpomenout na to, co se stalo minulou noc, ale v hlavě jsem měla naprosto vymeteno. Jako bych se nemohla soustředit na nic jenom na tu neustávající bolest, která mě donutila pevně sevřít prostěradlo společně s mými dlaněmi v pěst. V puse jsem měla vyschnuto, jako bych poslední týdny strávila uprostřed suché, horké pouště. I přes zavřené oči jsem věděla, že svítá, protože mě sluneční světlo nepříjemně pálilo na kůži. Přitiskla jsem k sobě oční víčka ještě silněji snažíc se znovu usnout a zbavit se tím i té bolesti, která mi rozebírala hlavu na kousky. A v tom, naprosto z ničeho nic, mě to uhodilo. Tak silně jako když demoliční koule narazí do polorozpadlého domu, rozdíl byl jenom v tom, že tu kouli nahradil kámen, kterým mě někdo nemilosrdně praštil do hlavy, a vzpomínky byly zpět, i když jsem o ně v té chvíli nežádala a chtěla jenom spát. Všechno bylo zpět. Už mě nebolela jenom hlava, ale i srdce, do kterého se mi vypalovala čím dál větší díra.

Aaron.

Je pryč.

Navždy.

Na minutu jsem doufala, že to byl jenom sen. Připadalo mi to tak. Otevřela jsem oči dokořán a vystřelila do sedu. S pootevřenou, vyschlou pusou jsem mlčky zírala na stěnu před sebou.

Je pryč. Zemřel. Aaron zemřel. Můj bratr zemřel.

Začala jsem ztěžka dýchat. Po vlasech mě pohladila ruka. Nevnímala jsem ji. Nevnímala jsem jeho pohled, který se do mě zarýval.

Nebyl to sen. Po líci se mi skutálela jedna slza. Ale to bylo všechno. Jenom jedna stupidní slza.

„Jak se cítíš?" zeptal se starostlivě Will. Jeho ruka jezdila po mých zádech nahoru a dolů, snažíc se mě alespoň trochu zklidnit. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem ze sebe dokázala vysoukat odpověď. Mohlo to být i několik zdlouhavých minut, ale čas byl poslední, o co jsem se v té chvíli alespoň malinko zajímala.

„Hrozně," bylo jediné, co jsem dokázala říct. Vložila jsem si hlavu do dlaní a párkrát si ji rukama protřela. Znovu jsem si lehla. Willovy obří oči na mě zíraly a já si začala připadat nervózně. Z úst mi vyšel tichý povzdech.

„Nemůžu jít do školy," zachraptěla jsem.

„Vypadá to, že jdeme do školy?" pronesl Will klidným hlasem a daroval mi jeden z jeho perfektních úsměvů, čímž mi alespoň na chvíli vehnal klid do těla. Ne, nevypadalo to tak. Všimla jsem si digitálních hodin na jeho nočním stolku, ukazovaly pár minut po desáté. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Možná bys měla zavolat rodičům," navrhl a já na něj vykulila oči. Neodvažovala jsem se ani podívat na mobil, na tož abych se jim odhodlala zavolat a dát jim o sobě vědět. Tušila jsem totiž, že číslo nepřijatých hovorů bude vyšší než patnáct, buď to, anebo si ani nevšimli, že jsem zmizela, jelikož měli dost práce s oplakáváním Aarona.

„V žádném případě," vyhrkla jsem a zběsile zakroutila hlavou. Will mi daroval káravý pohled, ale já předstírala, že jsem ho neviděla. Odvrátila jsem od něj pohled a zahleděla se na čistě bílý strop. Přivřela jsem k sobě oční víčka, ale pak je zase otevřela dokořán. Nervózně jsem si pohrávala s prsty na rukou. „Budou mě nesnášet," zamumlala jsem tiše, tak trochu doufajíc, že Will tahle slova přeslechl, ale jakmile jsem ucítila jeho horkou dlaň na hřbetu jedné z mých roztřesených rukou, věděla jsem, že to slyšel až moc dobře. A taky jsem věděla, že mi rozumí,... jako nikdo jiný.

„Nebudou," zašeptal. Tohle bylo poprvé, co jsem mu vůbec nevěřila. Dokonce jsem tu lež mohla lehce slyšet.

„Přála bych si, abys měl pravdu," šeptla jsem s tichým povzdechem. Na tohle už neřekl nic. Pouze se ke mně přisunul tak, že se naše těla dotýkala. Byla jsem kousek od toho, abych ho objala a lehla si na jeho hruď, ale najednou se v mé hlavě objevila myšlenka a já znovu rychle vystřelila do sedu.

„Chci si zapálit," vysypala jsem ze sebe, stoprocentně rozhodnutá a jistá, že tenhle nápad je tak dokonalý, že alespoň na pět minut všechno vyřeší. Podívala jsem se na Willa a kývla hlavou ke dveřím.

„Co?" zmateně svraštil obočí, stále ležíc na zádech. Zkoumavě si mě přeměřil pohledem.

„Chci cigaretu," prohlásila jsem a přitom pokrčila rameny, jako by vůbec o nic nešlo. Za pomoci rukou jsem se posunula až na kraj postele a pak seskočila na nohy. Založila jsem ruce v bok a nedočkavě čekala na Willa, ten ale stále ležel se zmateným výrazem na tváři.

„Ne," zakroutil hlavou, „nechceš." Prohrábla jsem si vlasy, doufajíc, že mi prsty poslouží jako hřeben.

„Chci si zapálit," zopakovala jsem. Nebyl tady nikdo, kdo by mi to mohl rozmluvil. Byla jsem rozhodnutá. „A pokud mi nechceš dát cigaretu, seženu si ji někde jinde," pokrčila jsem rameny. Když se ani po pár sekundách výraz jeho tváře nezměnil, otočila jsem se a rychlým krokem se dostala až ke dveřím jeho pokoje.

„Lizz," řekl zoufale. Neotočila jsem se. Otevřela jsem dveře a vyrazila ven. Slyšela jsem zavrzání matrace a jeho kroky za mnou, ale i tak jsem nezastavila. Seskákala jsem schody po dvou s Willem v patách.

„Tahle to nevyřešíš," zakřičel.

Zastavila jsem se až u vchodových dveří. Konečně jsem se na něj otočila. „Sleduj mě." Otevřela jsem dveře a vyšla na čerstvý vzduch.

„Lizz," zakřičel za mnou, ale já byla až moc tvrdohlavá na to, abych se vrátila zpátky. Sklonila jsem hlavu, abych nemusela čelit divným pohledům, které by mi kolemjdoucí určitě darovali, kvůli mé ranní, ještě stále ospalé tváři, vlasům, ve kterých by si bez problémů mohl jakýkoliv pták postavit to nejdokonalejší hnízdo a skrčenému oblečení.

Nešla jsem si koupit cigarety. Neměla jsem na to tu správnou odvahu a z minuty na minutu mě chtíč po tom zakusit kouř v plicích přecházel víc a víc. Místo toho jsem procházela po těch nejzapadlejších místech ve městě. Věřila jsem totiž, že si tak dokonale pročistím hlavu a zklidním se. Ale nefungovalo to. Aaron mi ne a ne zmizet z hlavy a ke všemu se v ní ještě objevil Will. Stiskla jsem ruce v pěst. V té chvíli bych byla nejvděčnější tomu člověku, který by mi půjčil boxovací pytel a já bych se do něj mohla vymlátit a vší silou vybít. Nejhorší bylo, že i když mě příšerně bolela hlava a oči mě pálily, tak z nich nechtěla vypadnout ani jedna slza. Nejspíš jsem je všechny včera vybrečela a mé slzné kanálky byly na suchu.

Přemohla jsem se a vytáhla z kapsy mobil. Zapnula jsem ho a okamžitě čelila počtu zmeškaných hovorů. To číslo mě nepřekvapilo. Nevšímala jsem si, že se mi rodiče snažili dvanáctkrát dovolat, nezajímala jsem se o to, zastavila jsem se až u posledních tří nepřijatých hovorů, které patřili Willovi. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla tlačítko 'napsat zprávu'. S roztřesenými prsty jsem mu napsala šestipísmenné slovo, které pro něj v té chvíli nemuselo vůbec nic znamenat. Jedno jednoduché, nesmyslné 'promiň'. Nečekala jsem na odezvu. Mobil jsem zasunula zpět do kapsy džínů a vydala se na cestu domů.

Kvůli třesoucím se prstům jsem měla problém strčit titěrný klíč do klíčové dírky. Když se mi to konečně podařilo, opatrně jsem otevřela a co nejtišeji vklouzla dovnitř. Všimla jsem si světla v obýváku, ale neplánovala jsem vkročit dovnitř. Z nohou jsem si sundala tenisky a tichými, neslyšitelnými kroky vyběhla do mého pokoje. Zamknula jsem se a v nejbližší době neplánovala někoho pustit dovnitř.