The Smell Of Love [CZ]

7. kapitola

William

''Když jsem byl v Kanadě...'' Stačila jenom takhle jediná věta a ve mně narostla zlost. Musel jsem se hodně ovládat, aby se má pevně semknutá pěst nesetkala s jeho dokonalou tvářičkou, ze které vyzařovala povrchnost a povýšení nad ostatními, ale to nikdo neviděl, nikdo kromě mě. Všichni ho se zaujetím poslouchali, dokonce i učitel angličtiny, který se během jeho nekonečného vyprávění o nezapomenutelném životě v Kanadě, stihnul dobelhat do třídy zaplněné studenty. Připadalo mi, jako bych úplně vypnul. Neslyšel jsem ani jedno slovo, které vycházelo z jeho úst, pouze jsem viděl, jak se jeho rty rytmicky pohybují nahoru a dolů. Stačilo pouze, abych se podíval na jeho tvář, a pěsti jsem k sobě automaticky svíral silněji a silněji. Nechápal jsem, proč jsem si k němu pouze za těchhle pár dní vybudoval takovou averzi. Asi to bylo tou jeho falešností a maskou, kterou měl nasazenou před tváří. Všichni mu to žrali, nikdo neviděl skrz něj, kromě mě. Stačil mi jeden pohled na něj a měl jsem ho přečteného jako knihu.

Pochopil jsem, že Lukovo – vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli se tak jmenuje – vyprávění jen tak neskončí a pravděpodobně bude trvat celou hodinu, protože učitel ho pozoroval a bedlivě poslouchal se zaujetím na tváři, a proto jsem od něj odvrátil pohled. Konečně jsem uvolnil ruce a přestal jsem je svírat v pěst. Vložil jsem si hlavu do dlaní a tiše si povzdechl.

''Tylere, Wille!'' zakřičel hlas naší matky, ''jdeme na pláž!'' Na tohle jsme i s Tylerem čekali celé dopoledne. Plavky jsme už měli dávno na sobě, protože jsme nechtěli ztratit ani minutu převlékáním. Seděli jsme takhle v penzionovém pokoji celé dopoledne a nedočkavě jsme vyčkávali, kdy budeme moct konečně opustit pokoj a poznat písečné pláže Floridy.

Vyběhli jsme z pokoje a utíkali přímo k východu. Otec po nás pokřikoval, ať dáváme pozor, ale my to nebrali na vědomí. Utíkali jsme ven, snažili jsme se jeden druhého předhonit.

Slunce pálilo, voda se díky němu třpytila a písek příjemně hřál. Nebe bylo čistě modré, bez jediného mráčku.

''Nedohoníš mě!'' křičel Tyler, který běžel pár metrů přede mnou. ''Nikdy!'' Snažil jsem se zrychlit, ale poslední zbytek sil mi to nedovoloval. Těžce jsem dýchal a snažil jsem se nevnímat pichlavou bolest v boku.

Zastavil jsem. Předklonil jsem se a rukama jsem se opřel o kolena. Hluboce jsem dýchal. Slyšel jsem Tylerův smích. Přibližoval se ke mně blíž a blíž.

''Jsi straší, to neplatí!'' řekl jsem naštvaně. Narovnal jsem se, zkřížil jsem ruce na prsou a poslal jeho směrem naštvaný pohled.

''Platí!'' hádal se, ''prohrál jsi!'' Na rtech se mu pohrával výsměšný úsměv. Naštvaně jsem zavrčel a ukázal jsem mu prostředníček, to jsem ale nevěděl, že tohle mé gesto zahlédnou rodiče.

''Williame!'' vyjekla matka. Trhl jsem sebou a potichu jsem zaklel. Tyler na mě vyplázl jazyk. V očích se mu třpytilo pobavení, zatímco v těch mých strach a obavy.

Nejistě jsem se otočil a tváří v tvář čelil rozzuřeným rodičům, jejichž výrazy ve tvářích mi naháněly hrůzu.

''Co to mělo znamenat?'' zvedl obočí otec a propaloval mě nahněvaným pohledem. Zkousnul jsem si ret. Věděl jsem, že ve třinácti letech nebylo správně takhle nadávat mému o tři roky staršímu bratrovi. Nervózně jsem si o sebe mnul ruce.

''Omlouvám se,'' šept jsem. Pohled jsem upíral na zlatý písek. Nedokázal jsem se podívat do očí mých rodičů.

''Běž zpět do pokoje!'' poručila mi matka.

''Ale-'' Chystal jsem se protestovat. Byly přece prázdniny a naše první rodinná dovolená. Nemohl jsem ji přece strávit v pokoji starého penzionu.

''Běž!'' zopakovala neoblomně. Ruce měla zkřížené na prsou. Z očí jí vyzařoval přísný pohled.

''Mami, on to tak nemyslel,'' zastal se mě Tyler. Daroval jsem mu vděčný pohled, i když jsem věděl, že ani on matku neobměkčí.

''Běž, Williame!'' přidal se otec a kývl hlavou k penzionu. Smutně jsem kývl hlavou. Ruce jsem si strčil do kapes plátěných kraťasů, což byl jediný kousek látky, který jsem na sobě měl. Sklonil jsem hlavu a pomalým krokem jsem se vydal zpět k hotelu.

Myslel jsem, že o prázdninách, když opustíme město, se chování mých rodičů změní. Že třeba alespoň těch pět dní budou předstírat, že mě mají rádi stejně jako Tylera, jenomže už po prvním dnu mi dali najevo, že to takhle nebude, že to bude stejné jako doma, možná i horší.

Seděl jsem na posteli přímo u okna. Sledoval jsem, jak se baví, jak si užívají moře a vlny, pálivost slunce. Mohl jsem dokonce vidět široké úsměvy na jejich tvářích. A já jsem byl sám, opuštěný, jako bych ani nepatřil do jejich rodiny.

Zatřepal jsem hlavou a za hlasitého zvonění zvonku jsem se postavil. Prodral jsem se k východu ze třídy a rychlým krokem jsem uháněl ven.

Zbývali mi ještě tři vyučovací hodiny, ale já si místo toho sednul na chladný až ledový patník u parkoviště. Z kapsy mikiny jsem vytáhnul krabičku cigaret a zapalovač. Jednu z nich jsem si strčil mezi rty a zapálil. Chlad se mi zarýval pod nehty, ale jediné co jsem vnímal, byla cigareta a kouř udeřujíc mi do plic. Pomalu jsem se uklidňoval, ale stále to nebylo dost, a proto jsem si po dokouření první cigarety, zapálil další, a pak další. Slzy mě štípaly v očích, ale já je úspěšně zadržoval. Bolest ze vzpomínky ne a ne odejít.

Chtěla bych se Vás zeptat, jestli byste chtěli víc takových flashbacků (vzpomínek z minulosti).  Určitě přijde ještě jeden a proto se Vás ptám, jestli jich chcete víc (nebylo by jich úplně moc, jenom pár).

Hezký víkend.