The Smell Of Love [CZ]

4. kapitola

Elizabeth

''Elizabeth!'' zaznělo těsně za mou hlavou. Krucinál. Krucinál. Krucinál. Jeho hlas bych poznala na kilometry daleko. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se mu v tváří v tvář, protože tady nebyla žádná cesta úniku. Naproti mně byly postaveny skříňky a z druhé strany mi východ a jedinou cestu na únik blokoval mně moc dobře známý blonďák.

''Celý den se tě snažím zastihnout,'' rozhodil rukama. Díval se mi přímo do očí, což mě znervózňovalo a necítila jsem se kvůli tomu právě nejpříjemněji.

Prohrábla jsme si vlasy a rozpačitě se pousmála, ''mám toho teď hodně... promiň.''

''Chápu,'' kývl hlavou a kousnul si do rtu. ''Uh...jen jsem se chtěl zeptat...'' Konečně jeho zrak přemístil z mých očí na papír zmuchlaný v jeho pravé ruce. Rozevřel ho a párkrát po něm pojezdil dlaní s cílem ho alespoň trochu narovnat. ''Jestli máme nějaké stejné hodiny,'' dokončil a podal mi papír s vytisknutým rozvrhem.

Zrakem jsem pečlivě přejížděla po každém dnu a modlila se, aby se alespoň jednou naplnilo mé přání a já neměla ani jednu společnou hodinu s Lukem. Pondělí - nic, úterý - nic, středa - nic, čtvrtek - nic, pátek... - nic. Tělem se mi okamžitě rozproudila úleva a vystřídala počáteční nervozitu. Musela jsem se hodně ovládat, abych si zhluboka neoddechla a nevytvořila na rtech blažený a spokojený úsměv.

''Ne,'' zakroutila jsem hlavou a vrátila mu rozvrh, ''nemáme.'' Nebyla jsem si jistá, jestli můj hlas náhodnou nezněl až moc nadšeně,... ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno. Alespoň bych mu dala najevo, jak jsem ráda, když není nikde v mé blízkosti.

Luke vytvaroval zklamaný pohled, poté papír poskládal na čtvrtiny a strčil si ho do kapsy jeho světle modrých džínů. ''Doufal jsem, že se budeme potkávat alespoň v matice.''

Pokrčila jsem rameny, ''s tím už nic nenaděláš.'' Luke kývl hlavou.

''Musím najít Carly,'' pousmál se, ''uvidíme se, Lizz.'' Ani nečekal na mou odezvu a už rychlým krokem utíkal k učebně biologie, kde by měla mít jeho sestra výuku.

''Doufám, že ne,'' zamumlala jsem s tichým povzdechem, který se mi vydral z úst.

***

Nebyla jsem překvapená, když jsem při příchodu domů nenašla svého bratra. Čas doma poslední dobou trávil jenom výjimečně. Rodiče jeho nepřítomnost odůvodnili tak, že pomáhá kamarádovi, který zrovna prožívá těžké období. Musela jsem zakoulet očima nad touhle trapnou výmluvou, kterou si Aaron vymyslel.

''Setkala ses ve škole s Lukem?'' zeptala se mě matka milým hlasem. Jenom jsem souhlasně kývla hlavou. Nechtěla jsem se s ní o tom bavit.

''Pomohla jsi mu najít všechny učebny, ve kterých měl zrovna předměty?'' vyzvídala. Musela jsem se hodně ovládat, abych nevykulila oči tak, že by mi vypadly z důlků.

''Není tam první den,'' zamumlala jsem otráveně, ''před pár lety přece tu školu navštěvoval stejně jako já.''

''Musí si zvyknout a aklimatizovat se. Určitě potřebuje tvou pomoc,'' vytvořila jeden z jejích širokých úsměvů, které mi naháněly husí kůži a děsily mě. ''Buď k němu milá. Má tě rád.'' Nůž, se kterým jsem zrovna krájela brambory, jsem upustila do dřezu.

''Samozřejmě, že má,'' řekla jsem sarkasticky, ''dnes nebudu večeřet,'' oznámila jsem jí a bez jakéhokoliv dalšího slova jsem opustila kuchyň. Vyběhla jsem po schodech nahoru a zavřela se v pokoji.

Chtěla jsem křičet. Řvát. Ječet. Kopat. Bouchat. Ničit. Přála jsem si to ze sebe všechno dostat. Proč mi nikdo nerozuměl? Proč mě nikdo nechápal? Proč jsem všechny ztratila? Stacy, Aarona, rodiče, spolužáky ve škole, se kterýma jsem si rozuměla, Willa. Všechny jsem je od sebe odehnala a uzavřela jsem se do bubliny, kterou jen těžko budu moct prasknout a dostat se z ní znovu ven.

Nejednou jsem se našla, jak sedím na posteli s mobilem v ruce, na jehož displeji svítí Stacyno jméno a stačí jenom kliknout na jeden zpropadený zelený čudlík a všechno může být zase tak jako dřív..., ale pak se mi v hlavě vždycky vynořily vzpomínky na to, co udělala Aaronovi a mně, a myšlenka na to, že bych jí zavolala je okamžitě pryč. Už si vlastně ani nejsem jistá, jestli bych si s ní rozuměla. Možná bychom si neměly co říct a nebyly bychom schopné začít jednu krátkou konverzaci, která by se přeměnila na neustávající žvanění. Není to tak, že bych kvůli tomu byla smutná, jenom se občas objeví chvíle, kdy mi chybí... Trošičku, ale i přesto.

Nejednou jsem uvažovala nad tím, jaké by to asi teď bylo, kdyby Stacy nepodvedla Aarona a tím by ho naprosto nezničila. Možná by teď byli stále spolu. Stacy by nezměnila své chování, stále by to byla má nejlepší kamarádka a Aaron by byl pořád ten stejný ulítlý bratr, jakým byl ještě před nedávnem, nespadl by do drog a všechno by bylo perfektní. Ale o tomhle tom to nejspíš všechno je. Kdyby to bylo perfektní, nebyl by to život.

Nabrala jsem do sebe pár hlubokých nádechů a vzduch jsem následně vypouštěla ven z plic. Měla jsem se tím uklidnit a snížit tlak zpět na normální hodnotu. Naprosto jsem vypla a z hlavy jsem odstranila všechny přebytečné myšlenky. Vůbec mě nepřekvapilo, když mi zazvonil mobil a tím nadobro skončil můj 'uklidňovací rituál', který kupodivu začínal fungovat.

Na displeji mobilu mi svítila nová příchozí zpráva. Pocítila jsem v sobě zvědavost, a proto jsem ji bez rozmýšlení otevřela.

Will: Potřebuju společnost... nutně. Přijdeš?