The Smell Of Love [CZ]

22. kapitola

Elizabeth

Bylo zvláštní jít na druhý den do školy, kde se na mě každý díval s lítostí v očích, ale doopravdy se mnou nikdo nesoucítil. Ačkoliv Aarona znal snad každý student na Bloomingtské střední, to že navždy odešel, nikoho skutečně nezasáhlo. Předstírali zájem, ale marně. Mohla jsem vidět, že jediné, co je doopravdy zajímá, bylo, jak rychle se v tenhle den dostanou ze školy.

Luke byl snad jediným člověkem, který mi nevěnoval ani jeden pohled. Vždy když se naše cesty nějakou nešťastnou náhodou zkřížily, sklopil pohled k zemi a snažil se mě obejít, co největším obloukem to šlo. A i když to zní divně, byla jsem za jeho nevšímavost, nenávist a opovržení ráda. Za to jeho sestra ze mě prakticky nespouštěla pohled. Neustále do mě zabodávala její oceánově modré oči. Psychicky jsem se připravovala, že na mě promluví, ale ona místo toho dál mlčky zírala z bezpečné vzdálenosti s jejími platinově blonďatými vlasy přehozenými přes pravé rameno.

Práskla jsem plechovými dveřmi od skříňky hlasitěji, než jsem plánovala. Několik pohledů procházejících studentů padlo na mě a já pouze sklopila pohled a učebnici fyziologie si přitiskla silněji k hrudi.

„Někdo tady má špatnou náladu," zkonstatoval známý hlas za mnou. Otočila jsem se a místo pozdravu protočila očima.

„Co se děje?" zvedl obočí a zadíval se na mě se zájmem v očích. Moc dobře věděl, co se děje. Nebylo zase tak složité všimnout si těch pohledů ostatních.

Pokrčila jsem rameny, „jenom na mě všichni zírají." Will se smutně pousmál a objal mě kolem ramen.

„Za chvíli přestanou," ujistil mě a políbil mě na čelo, díky čemuž jsem se usmála a cítila, jak se mé líce obarvily do červené barvy.

Nebylo to tak, že bych na pohledy, které mi ostatní darovaly, nebyla připravená nebo je neočekávala, ba naopak, byla jsem smířená s tím, že se na pár dní stanu středobodem pozornosti a nejednou zaslechnu příběhy o mé rodině, ale to co mě na tom vytáčelo nejvíc, byly ty vzpomínky, které s každým jedním pohledem vyplavaly na povrch. Snažila jsem se na Aarona nemyslet. Dařilo se mi to, naučila jsem se ho alespoň na pár hodin odsunout do zadní části mysli, ale jakmile jsem vešla do větší společnosti lidí a spatřila tu lítost, bylo těžké přemýšlet a zaobírat se něčím jiným.

Stále mi to připadalo jako sen, a proto jsem se v hlavě uklidňovala tím, že je Aaron stále naživu, jen bydlí v jiném státě a bylo by pro něj finančně těžké nás navštívit. Bylo zvláštní, jak moc mě tahle myšlenka dokázala zklidnit.

„Doufám v to," zamumlala jsem tiše, věděla jsem, že tyhle slova Will nebyl schopen zaslechnout. Chodbou se rozezněl zvonek upozorňující na začátek další kruté hodiny. Všichni kolem se začali pobírat do tříd a chodba pustla.

„Uvidíme se večer?" ubezpečil se Will. Ačkoliv jsem si nebyla jistá, souhlasně jsem kývla hlavou. Na rtech se mu objevil široký úsměv, přiblížil se ke mně a daroval mi snad ten nejrychlejší polibek na rty, pak se s posledním pohledem otočil a rychlým krokem začal směřovat k otevřeným dveřím na úplném konci chodby, já jsem se odebrala opačnou stranou.

***

Pokud jsem tvrdila, že zíraní mých spolužáků a ostatních studentů na chodbě mi bylo nepříjemné, na obědě to byl úplně jiný level. Nejednou jsem kolem sebe zaslechla jméno 'Aaron'. Stůl, kde jsem seděla, byl naprosto neobsazený. Jako by se každý bál si ke mně přisednout.

Má ústa opustil tichý povzdech, zatímco jsem si s vidličkou pohrávala s neidentifikovatelným jídlem na talíři. Nervózně jsem pohupovala nohou. Chtěla jsem do svého těla nacpat alespoň trochu jídla, ale jakmile se vidlička s jídlem přiblížila k mým ústům, okamžitě jsem si to rozmyslela a s hlasitým břinknutím ji odložila zpět na talíř.

Zaslechla jsem, jak se jedna z dalších židlí u stolu posunula. Poznala jsem přítomnost dalšího člověka, a proto jsem vzhlédla, abych se přesvědčila, kdo je ten nešťastlivec, kterému nezbylo nic jiného než si přisednout ke mně. Zarazila jsem se, když jsem spatřila známou blondýnu, jejíž oči do mě vypalovaly díru. S pootevřenými rty zvýrazněnými rudou vyzývavou rtěnkou na mě mlčky zírala. Za těch pár sekund, které se zdály tak strašně nekonečné, ani jednou nemrkla, stále na mě udržovala pohled jejích modrých očí s řasy, na kterých řasenkou rozhodně nešetřila. Snadno jsem si rozpomněla na poslední den, kdy jsme spolu my dvě vedly ne moc příjemný rozhovor. Už je to několik měsíců, co se naše cesty nadobro rozešly. Vypadala jinak, ale zároveň pořád stejně. Stále měla tu samou jiskru v očích, které si dokázalo všimnout jenom pár lidí, pořád si dávala záležet na jejích dokonalých vlasech, ačkoliv těžce stále jsem v ní mohla vidět tu stejnou osobu, jakou bývala. Ale její příliš výrazný make-up, provokativní oblečení, kterým jako by si o to přímo říkala a arogantní výraz nasvědčoval, že člověka z minulosti pohřbila hodně hluboko a nechystala se ho ještě někdy vrátit zpět.

„Co potřebuješ, Stacy?" promluvila jsem po několika minutách ničivého ticha. Zdálo se divné znovu vyslovit její jméno. Zapálilo mě na jazyku.

Z jejích úst se ozvalo povrchní uchechtnutí a rty utvořila do drzého úšklebku, „ty se mě ještě ptáš?" Zakroutila nade mnou hlavou. „Ty se mě ptáš, co potřebuju," pronesla nevěřícně. I po těchhle pár slovech jsem se naprosto přesvědčila, že je někdo úplně jiný.

„Proč jsi mi neřekla o jeho problémech?" přimhouřila oči. „Proč jsi mi pro Krista neřekla, že znovu spadnul do drog?!" Tón jejího hlasu zněl po každém dalším slovu čím dál rozzlobeněji.

Nadechla jsem se, chystajíc se promluvit, ale Stacy mě přerušila. „Neopovažuj se mi nalhávat, že jsi o tom nevěděla! Protože já moc dobře vím, že jsi o jeho závislosti věděla už od samotného začátku!" Ztěžka jsem polkla. Nevěděla jsem, co říct, jak ji uklidnit. V jejích očích jsem viděla plameny.

„Kdybys mi to řekla, zmínila se o tom, pomohla bych mu," její hlas se najednou zklidnil, zaťala k sobě čelist, „nebo bych se mu alespoň snažila pomoct,... na rozdíl od tebe."

„Stace," řekla jsem varovným hlasem.

„Ty jsi ho v těch sračk*ch nechala. Nepodala jsi mu pomocnou ruku. Nesnažila ses ho z toho dostat. Nechala jsi ho zemřít, Lizz," vyplivla mé jméno, jako by to bylo to nejhnusnější, co kdy musela vyslovit. Bodlo mě u srdce, protože jsem věděla, že má pravdu. Byla jediný člověk, který mi to dokázal říct. Nebyla jsem si ale jistá, jestli jí za to budu někdy vděčná a dokážu jí za to děkovat.

„Snažila jsem se mu pomoct," zašeptala jsem, snažíc se přesvědčit sama sebe.

Stacy nesouhlasně zakroutila hlavou, „nesnažila. Neopovažovala ses mi o tom ani jen zmínit."

Ruce jsem položila na stehna a zaťala je v pěst. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak vydechla. „Nebylo to něco, o co by ses měla zajímat. Už jsi k němu nadále nepatřila a nepatříš."

„Milovala jsem ho a ty to moc dobře víš," řekla rozhořčeně, prohrábla si její blonďaté vlasy, odsunula se na židli a vstala. Založila si ruce v bok a ještě jednou si mě přeměřila pohledem. Zlomyslně se ušklíbla, „nechám tě v tom pořádně vykoupat, Lizz." V očích se jí zablýsklo. Po téhle větě se otočila a sebevědomě odkráčela pryč z jídelny. Za to já jsem nadále seděla a zírala do prázdna. Před očima se mi promítal celý tenhle rozhovor a hlavně poslední věta, kterou pronesla.

Omlouvám se za menší pauzu, kterou jsem měla. Budu se snažit přidávat alespoň jednou do týdne a hrozně Vám děkuju za ty neuvěřitelná čísla, který tenhle příběh má. Vážně si hrozně moc vážím, že se v téhle trilogii prokousali až sem.

No a teď trošku něco vážnějšího, pár lidí mi psalo, že se jim tenhle příběh zdá depresivní. A já nevím... jenom moc neumím popsat smrt vesele a fakt hodně nerada píšu vtipné momenty, největší důvod je asi ten, že to neumím a jsem v tom hodně špatná. Napište mi, co si o tom myslíte, protože mě fakt zajímají vaše názory. Chtěla bych se to totiž snažit změnit, ačkoliv tenhle příběh už asi nechám být a jednoduše ho dokončím v takovém stylu, v jakém ho píšu teď.

Mejtě se krásně.