The Smell Of Love [CZ]

19. kapitola

Elizabeth

Jediné co přerušovalo ticho v temné místnosti, byly mé hlasité vzlyky, které nešly zastavit. Z očí se mi linuly vodopády slz. Hlava mi třeštila bolestí. V tom momentě jsem naprosto zapomněla na všechen smysl života.

Silné ruce mě svíraly v pevném objetí. Hlava mi spočívala na jeho hrudi, která se pravidelně nadzdvihovala v nádechách a klesala ve vydechnutích. Dlaní mi přejížděl po zádech. Snažil se mě utišit, ačkoliv sám dobře věděl, že to nezabere. Nepřestávala jsem brečet, ba naopak každou minutou se mi v očích vytvořilo víc a víc slz. Hřbetem ruky jsem je stírala z mého opuchnutého, rudého obličeje, ale bylo to zbytečné. Pláč se nechystal ustát.

„Připadá mi to jako sen," pronesla jsem tiše a chraplavě, „stále doufám, že se ráno probudím a... nic z tohohle nebude pravda." Po mých slovech Willovo sevření ještě zesílilo a můj pláč též. Ruce jsem sevřela v pěst a silně k sobě přitiskla oční víčka, doufala jsem, že tím alespoň na chvíli zastavím ten příliv slz.

Jsem si jistá, že se tenhle den v historii mého života zapíše jako ten naprosto nejhorší a jen stěží ho něco překoná.

Jakmile náš rozhovor s rodiči o univerzitě vyrušil zvonek, spadl mi kámen ze srdce, že tuhle konverzaci zase nějakou dobu nevytáhnou a nechají ji pod pokličkou. Otec společně s matkou přiklusali ke dveřím, já jsem ještě chvíli seděla na pohodlné pohovce a snažila se vymyslet plán, jak se bez povšimnutí odtrhnu od rodinné večeře,... v té chvíli jsem ani jen netušila, že není vůbec potřeba něco vymýšlet, protože se večeře po tragické zprávě zruší sama.

Zaslechla jsem dva neznámé mužské hlasy. Okamžitě jsem v sobě pocítila zvědavost, ale také špatný pocit, čemuž jsem vůbec nerozuměla. Postavila jsem se a vykoukla z obýváku. Zrakem jsem spočinula na středně starých mužích v policejních uniformách. Nakrčila jsem obočí a ztěžka polkla. Nebyla jsem jediná, která téhle návštěvě vůbec nerozuměla. Oba mý rodiče se na ně zmateně dívali a čekali na slova, která vyjdou z jejich úst.

„Jste pan a paní Winterovi?" zeptal se jeden z nich hlubokým, děsivým hlasem. Otec okamžitě souhlasně kývl hlavou. „Rodiče Aarona Wintera?" Otec znovu přikývl, tentokrát trochu nejistě. Uvnitř sebe jsem ucítila strach. Vůbec jsem nevěděla co očekávat. Všimla jsem si, že na tvářích obou policistů se rozlinul lítostný pohled. Mlčeli. Vyměnili si několik pohledů. Zdálo se, jako by uplynula hodina, ale nebylo to ani třicet sekund, než se jeden z nich znovu ujal slova. Sklonil hlavu a tím se vyhnul pohledům, kterými jsme ho my tři mučili.

Zaslechla jsem jeho tichý povzdech, „s lítostí vám musím oznámit, že dne devatenáctého března bylo nalezeno jeho tělo." Po téhle větě jsem vykulila oči, div mi nevypadly z důlků. Přestala jsem dýchat. Zastavilo se mi srdce. „Jeho smrt je datovaná na dvanáctého března. V jeho těle bylo objeveno nadměrné množství návykových látek." Do plic jsem nemohla nasát kyslík. Nemohla jsem mrknout. Nedokázala jsem pohnout ani jedním svalem v mém těle.

„Přijměte naši upřímnou soustrast," dodal lítostným hlasem. Stála jsem na místě a s pootevřenými ústy zírala na dva policisty, kteří nám věnovali poslední chápavé pohledy, poté se otočili a zmizeli. Nerozuměla jsem tomu. Nechápala jsem, co se stalo. Nic jsem necítila. Naprosté prázdno. Žádný knedlík v krku, slzy v očích, smutek ze ztráty mého jediného sourozence. Nic. Temná prázdnota, která mě bolela víc než cokoliv jiného. Nedokázala jsem pochopit, co to znamená. V hlavě jsem měla naprosté prázdno. V tom momentu jsem ani nevěděla, jak se jmenuju.

Mrtvé ticho přerušil první hlasitý vzlyk matky, která jako první z nás dokázala pochopit, co se stalo. Viděla jsem, jak se z jejího oka vykutálela první slza a poté další a další. Zabořila hlavu do otcovy hrudě a brečela, otec ji u sebe pevně držel a v očích se mu také začaly tvořit první slzy... a já jenom stála, v sobě jsem nepocítila žádnou emoci, jediné co ve mně bylo, byla ta prokletá prázdnota. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, tlak mi stoupnul, začala jsem rychle dýchat, ale stále jsem nic necítila. Roztřásly se mi ruce i kolena. Neměla jsem ani ponětí, co bych měla dělat, co by bylo správné, a proto jsem jenom pevně stiskla ruce v pěst, naposled se podívala na zničené rodiče, kteří společně brečeli, a pak jsem jednoduše utekla. Vyběhla jsem z domu a zmizela jim z dohledu. Rychle jsem utíkala po pustém chodníku. Slunce pomalu začalo zapadat a obloha se barvila do šera. Těžce jsem dýchala, ale ani se neopovážila zastavit. Nohy nechtěly spolupracovat, srdce mi bilo, jako by se chystalo vyskočit z mé hrudi, ale já i tak běžela dál. Přidávala jsem na tempu. Všechno se to zdálo jako sen. Nedočkavě jsem očekávala probuzení, ale ono nic. Zastavila jsem až u domu, kam jsem celou cestu vědomě mířila. Na nic jsem nečekala a ihned zaklepala na hnědé vchodové dveře. Těžce jsem dýchala a nedočkavě přešlapovala z nohy na nohu. Po pár nekonečných sekundách se dveře konečně otevřely dokořán. Stál v nich Will,... můj Will. Na tváři se mu objevil překvapený výraz. Než stačil něco říct, vpadla jsem mu do náruče a v tom momentu mě to udeřilo. Pochopila jsem, že to není sen, neprobudím se s promáčenými zády a hrůzostrašnou vzpomínkou,... je to realita. Tvrdá krutá realita. A poprvé za ten den jsem dala volný průchod svým emocím, protože jsem si konečně plně uvědomila, co se stalo. Aaron zemřel. Už jsem necítila prázdno, ale obrovitánskou bolest. Zlomila jsem se. Rozbrečela jsem se a od té chvíle už brečet nepřestala.

Divila jsem se, že Will z mého vysvětlování vůbec pochopil, co se stalo. Koktala jsem, vzlykala jsem, brečela jsem, ale on mě stejně nepřestal poslouchat a držel mě tak pevně, že jsem alespoň na malinkatou chvilku necítila tu obrovskou bolest a tehdy jsem si nedokázala představit, co bych bez něj dělala.

„Je to má chyba," otevřela jsem oči a po pár minutách dlouhého ticha jsem znovu promluvila, „je to má chyba," zopakovala jsem přesvědčeně.

„C-co?!" Will zmateně vystřelil do sedu, kvůli čemuž jsem ztratila jeho blízkost. Díval se na mě s vykulenýma očima. Pokrčila jsem rameny a taky jsem se posadila. Hlavu jsem si vložila do dlaní. Hřbetem ruky jsem si protřela uslzené oči, které mě kvůli slzám začínaly bolestně pálit. Zvedla jsem hlavu a zrak zabodla do zdi, kdybych neznala její barvu, v téhle tmě bych ji určitě nebyla schopna rozpoznat.

„Věděla jsem o jeho závislosti," dostala jsem ze sebe, „věděla jsem o tom, kde celou dobu žil. Věděla jsem, s jakými individui se stýkal. Věděla jsem, jak špatně na tom doopravdy byl. Věděla jsem všechno a i přesto jsem mlčela. Nechala jsem ho pomalu umírat. Nezajímala jsem se. Odjela jsem pryč z města a on... zemřel. Měla jsem být tady. Měla jsem mu pomoct," vyčítala jsem sama sobě.

„Lizz," Will si tiše povzdechl. Dlaň položil na hřbet mé ruky a do těla mi vyslal teplo. „Nic by se nezměnilo, kdybys tady byla. Není to tvá vina."

Stála jsem si za svým. Zarputile jsem zakroutila hlavou, „měla jsem to říct rodičům. Pokud by věděli, že zase bere drogy, dostali by ho z toho, pomohli by mu... na rozdíl ode mě. Stále by byl tady a žil jeho život."

„Nemůžeš si to vyčítat. Ničemu tím nepomůžeš," řekl a stiskl mou ruku. Další slzy se pomalu dostaly z mých očí. Věděla jsem, že to byla má chyba. Věděla jsem to a nenašel by se nikdo, kdo by mi to dokázal vymluvit. Také jsem věděla, že si to budu vyčítat až do konce života. „Aaron by nechtěl, aby sis to dávala za vinu. Nemůžeš za to, co se stalo."

„Ty tomu nerozumíš," vypadlo ze mě ještě předtím, než jsem si uvědomila smysl těchhle slov. Vytrhla jsem ruku z té jeho a společně s tou druhou ji zaťala v pěst.

„Rozumím tomu až moc dobře, Lizz. Vím, jaké to je, když z tvého života někdo zmizí. Vím, jaké to je mít v srdci díru," probodl mě pohledem. Okamžitě jsem zalitovala mých slov. Zasloužila bych si facku, která by mě probrala.

„Promiň," omluvila jsem se tiše a podívala se mu hluboko do jeho zelených očí, které dokázaly zářit i ve tmě, v jaké byl pohlcen jeho pokoj. „Nechtěla jsem. Vím, že jsi to taky zažil. Promiň." Zakroutil hlavou, přisunul se blíž ke mně a znovu kolem mého těla obmotal jeho silné ruce. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a objala ho tak pevně jak jsem jenom mohla. Popotáhla jsem, naprosto jsem přestala vnímat slzy, kterých byly celé potoky.

„Bolí to," zamumlala jsem mu do ramene. Pohladil mě po vlasech.

„Vím," zašeptal, „přejde to, slibuju." Nepřejde. Nikdy.