The Smell Of Love [CZ]

13. kapitola

Elizabeth

„Kam jdeš?!" Zděsila jsem se, když jsem potkala v předsíni Aarona s napěchovaným batohem na zádech. Vedle něj stál vysmátý Brandon, jehož úsměv mi i teď naháněl nepříjemný mráz po zádech. Skenoval si mě pohledem od shora dolů a já si v tom momentu nejvíc na světě přála, aby zmizel.

Aaron si nazul okopané tenisky, které měly dříve zářivě bílou barvu, ale teď byly spíše šedé a umazané od hlíny. „Pryč," pronesl naprosto bez emocí. Nebylo těžké si všimnout jeho propadlých tváří.

„Pryč?" zopakovala jsem. Doufala jsem, že mi to vysvětlí. Řekne mi, kdy se vrátí a jestli se vůbec vrátí, protože kvůli přeplněnému batohu to vypadalo jako definitivní odchod, což mě děsilo.

„Brandon vlastní chatu za městem. Stěhuju se tam s ním a ještě s pár přáteli," odpověděl otráveně. Překvapilo mě, kolik slov mi najednou řekl. Čekala jsem odbití jednoslovnou odpovědí. Jakmile jsem si plně uvědomila, kde ta chata leží a jak vypadá, do těla se mi nahnalo zděšení. Byl zločin to vůbec nazývat 'chatou', byl to spíše opuštěný skvot a podle informací, které po městě kolují je opuštěný už několik desítek let, nikdo ho nevlastní,... Brandon už vůbec ne.

„To nemůžeš myslet vážně," zakroutila jsem hlavou. Připadalo mi, jako by Aaron nadobro ztratil mozek a přenesl se do jiného světa plného krádeží, alkoholu, drog a přežívání ze dne na den. „Informoval jsi rodiče?" zkřížila jsem ruce na prsou.

Aaron zvedl obočí, „ne?" pronesl jako otázku a ušklíbl se. Brandon tenhle náš rozhovor se zaujetím pozoroval. Zrak mu běhal ze mě na Aarona a pak zase zpět. Slizký úsměv se nechystal zmizet z jeho rtů.

„Musíš jim to říct!" poručila jsem mu. Nechtěla jsem ho nechat jenom tak odejít, i když jsem věděla, že on to nakonec bez výčitek stejně udělá.

Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Už dávno jsem měla sedět ve škole a poslouchat učitele matematiky, který měl dnes určitě v plánu probírat nové učivo. Rozhovor s Aaronem byl ale přednější.

„Nic nemusím!" vyštěkl na mě. Couvla jsem o krok dozadu. Na tváři se mu z ničeho nic objevil rozzuřený výraz, který mě děsil. Přimhouřil oči, nakrčil čelo tak, že mu na něm vyskákalo pár vrásek, rty nechal v rovné linii, ale já mohla lehce vidět, jak má pevně zaťaté čelisti. „Jsem dospělý a můžu se odstěhovat, kdy se mi zachce. Začni se starat o sebe. Potřebovala bys trochu urovnat život. Jde to s tebou ke dnu." Jeho slova mě zarazila. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„O čem to mluvíš?" dostala jsem ze sebe. Ústa jsem nechala mírně pootevřená a čekala jsem na vysvětlení. Naprosto jsem přestala vnímat Brandona, který ještě stále stál v těsné blízkosti mého bratra. Od teď jsem tady byla jenom já a Aaron, který mě jeho slovy nepřestával překvapovat.

„Ty a ten tvůj... kluk," vyplivl ze sebe, jako by to bylo to nejnechutnější, co kdy musel vyslovit. „První jsi celá zraněná z toho, že tě odkopl, potřebuješ neustálé utěšování a řečičky o tom, že všechno bude v nejlepší pořádku a teď... teď se s ním znovu taháš, jako by se vůbec nic nestalo. Nějak rychle zapomínáš na to, že ti zničil prázdniny a celý minulý rok." Jeho slova mě zarazila. Nedokázala jsem v sobě najít slova, která bych mohla říct. Nedokázala jsem ani jen mrknout.

„Víš, Lizz, kdyby nebylo mě a té tvé nejlepší kamarádky cou*y, byla bys úplně na dně. Skončila bys." Připadalo mi, jako by do mě házel ostré, nabroušené nože a ty se do mě zabodávaly tak hluboko jak to jen šlo. Zarazilo mě i to, jak mluvil o Stacy. Dříve bych od něj nečekala takové pojmenování pro bývalou přítelkyni, i když mu udělala to, co udělala. Zůstala jsem úplně bez slov, pouze jsem stála a tupě na něj zírala.

„Měj se," řekl jakoby nic, pak společně s Brandonem, který mi daroval ještě jeden z jeho slizkých, nepříjemných úšklebků, odešel.

Posadila jsem se na botník a vložila si hlavu do dlaní. Snažila jsem se celý tenhle rozhovor rozdýchat, což bylo prakticky nemožné. V hlavě se mi stále přehrávala jeho slova a nechystala se vypařit. Párkrát jsem si dlaněmi protřela tvář. Postavila jsem se, zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle, který byl přímo zděšující, ale já nemohla udělat nic pro to, aby se alespoň trochu zlepšil, pak jsem se zhluboka nadechla a vykročila ven.

Ovál mě čerstvý ranní vzduch, který se už začal podobat jaru, ačkoliv do něj zbývalo ještě pár týdnů. Pomalými, nejistými kroky jsem kráčela po dlážděném chodníku a blížila se ke škole. Nebyla jsem si jistá, jestli po rozhovoru s mým bratrem, bylo dobré vkročit dovnitř a předstírat, že se nic nestalo, ale i tak jsem to udělala. Právě zvonilo na druhou hodinu. Ani jsem se nezastavovala u skříňky, rovnou jsem vešla do učebny a posadila se na své stálé místo. Pohled jsem upřela na tmavě hnědou lavici a neplánovala ho během celého vyučování zvednout.

Celý den jsem se snažila zapadnout do davu a předstírat, že jsem neviditelná. Myslím, že se mi to i docela dařilo. Nespouštěla jsem oči z podlahy, ale jednou jsem udělala osudovou chybu. Vzhlédla jsem a o pár metrů přede mnou spatřila dobitého Luka. Oko mu zdobil obrovský monokl, odřeninu pod obočím měl zalepenou stahovací náplastí, na tváři měl pár ošklivých škrábanců, pravou ruku měl obvázanou obvazem. Nechtěně jsem se pousmála, ale okamžitě jsem sklonila hlavu a tím přerušila oční kontakt, který mezi námi na pár zdlouhavých sekund nastal.

Najednou jsem byla Willovi neskonale vděčná. Věděla jsem, že k té rvačce nemělo nikdy dojít a že kvůli tomu mohli mít problémy, ale jakmile jsem jenom na kratičkou sekundu zahlédla Lukovu tvář, byla jsem si jistá, že nic jiného si nezasloužil a trochu mě mrzelo, že jsem nedostala tu možnost dát mu pořádnou facku, která by mu zanechala červený otisk na líci.

Vkročila jsem do třídy, kde se měla odehrávat má další hodina psychologie. Will už seděl na jeho místě a já se bez zaváhání posadila před něj - tak jak je to podle zasedacího pořádku, který už nikdo nemá právo změnit. Třída se pomalu začínala plnit dalšími studenty, kteří spolu horlivě diskutovali o stupidních tématech.

Pootočila jsem se a spatřila, že Willova tvář nevypadala o moc lépe jako ta Lukova. Také měl oko zakryté monoklem, pár škrábanců a nepěkně rozseknutý ret. Všichni inteligentní lidi si mohli dát dvě a dvě dohromady a pochopit, že tihle dva studenti se do sebe pustili.

„Tak jak jsi včera předpověděla," pronesl s úšklebkem Will, „ale nemám bouli." Prstem ukázal na čelo, kde se nacházel pouze jeden malý, těžko viditelný, škrábanec. Tiše jsem se uchechtla a zakroutila nad ním hlavou.

Odkašlala jsem si a nejistě si zkousla ret. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si to, co jsem se mu chystala říct, důkladně promyslela. Zvednul obočí a trpělivě čekal, jaká slova vyjdou z mých úst.

„Víš, přemýšlela jsem o těch jarních prázdninách," začala jsem. Mnula jsem si o sebe ruce. „Platí stále ten výlet do Westville?" zeptala jsem se a Will souhlasně kývl hlavou. „Myslím, že bych ráda jela," dokončila jsem a na Willových rtech se objevil široký úsměv, který jako by donutil mé rty, aby se také vytvarovaly do úsměvu.

Prázdniny se blíží. Užívejte si poslední dny ve škole. Přeju Vám to nejlepší vysvědčení jaké jenom můžete mít, poslední nezapomenutelné zážitky ve škole a pak už asi jenom ty nejskvělejší prázdniny (i když do té doby se ještě určitě ozvu a popřeju Vám ještě jednou)!