The Smell Of Love [CZ]

17. kapitola

Elizabeth

Loučení proběhlo naprosto neformálně. Nic velkého a srdcervoucího. Kyle Willovi i mně nespočetněkrát zopakoval, že ho máme co nejdříve znovu navštívit a zavítat znovu do Westville. K mému nevelkému udivení přišla i Nicol. Vyměnila jsem si s ní pár pichlavých pohledů. Nemohla jsem se na ni podívat bez toho, abych ji nechtěla rozčtvrtit na milion malých kousíčků. Neřekla jsem jí nic víc než jedno drsné, neprocítěné sbohem. Pak jsem nasedla do auta a připravovala se na nejhorší.

Jakmile jsme si ráno prvně vstoupili s Willem do cesty, věděla jsem, že cesta zpět bude spíše utrpení než nadšení z toho, že se mi dostalo chvilky, kdy s ním budu moct být o samotě. Pohled, který mi nejednou daroval, byl tak prázdný a studený, že jsem se nadále odmítala podívat do jeho očí.

Neměla jsem pravdu. Spletla jsem se. Cesta zpět nebyla taková, jaká jsem si myslela,... byla o mnoho horší. Smrtelné, drásající ticho mě nutilo křičet, ale to jsem nemohla. Dusná atmosféra mě žrala za živa. Neměla jsem ani tušení, jak jsem byla schopna vydržet tři hodiny v nepříjemném, ničivém tichu. Kdybych jenom tušila, že to bude probíhat takhle, pravděpodobně bych si zavolala taxíka a domů se dopravila sama, bez duševní újmy. Po celou cestu jsem měla v krku obrovský knedlík, oči mě štípaly a já musela vynaložit veškerou sílu k tomu, abych nevypustila napovrch ani jednu zpropadenou slzu, které se mi bez jediného rozumného vysvětlení tvořily v očích a zabraňovaly mi dívat se na cestu přede mnou bez zamlžení.

Přála jsem si, abych mohla alespoň nahlédnout do Willovy hlavy, a zjistit jaké myšlenky mu právě běhají po rozumu. Možná bych toho pak ale litovala, jelikož to určitě nebylo nic pěkného a srdci lahodícího. Svíral volant tak pevně, že se mu klouby na rukou zbarvily do běla. Ani jednou nespustil zrak ze silnice. Nevěnoval mi ani jeden pohled, nesledoval mě ani periferně, tak jak jsem to skoro celé tři hodiny dělala já.

V duchu jsem zajásala, když jsem zahlédla ceduli s názvem našeho města. Seděla jsem s rukama v klíně a nemohla se dočkat, až konečně vyskočím z auta a zbavím se té dusnoty a ticha. Zaparkoval přímo před naším domem. Podívala jsem se na něj. Dlaněmi stále svíral volant. Nervózně si kousal do spodního rtu. Ztěžka jsem polkla, chtěla jsem vystoupit, přála jsem si být pryč.

„Lizz," z ničeho nic mě oslovil, čímž mi zabránil v otevření dveří a vystoupení na čerstvý a určitě ne tak dusně nepříjemný vzduch. „Podívej...," skončil tak rychle jako začal. Pod nosem si zamumlal tichou nadávku. Konečně pustil volant a podíval se na mě. Ruce měl zaťaté v pěst.

„Já...," znovu promluvil. Zvedla jsem obočí očekávajíc jeho slova. „sakra... v tomhle nejsem dobrý." Zoufale si prohrábl vlasy. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

„Nicol je pro mě neznámý člověk. Ona si myslí, že mě zná,... ale nezná. Neexistuje moc lidí, kteří mě doopravdy znají,... vlastně... ani já sám nevím, kdo vlastně jsem. Ale ty to víš," pokusil se vytvořit alespoň malý úsměv, ale i ten mě dokázal zahřát u srdce. Vpíjel se mi do očí a já se nezmohla na slovo. Hypnotizoval mě. „Neumím dát najevo svoje pocity, protože po většinu času ani nevím, co cítím. Ty víš, jak se cítím, třebaže jsem se ti to nikdy neodvážil říct. Udělal jsem hodně špatných věcí... víc než těch dobrých. Lituju je, ale bohužel nemám tu schopnost vzít je zpátky, kdybych mohl, udělal bych to... bez váhání," na chvíli se odmlčel. Slova, která pronesl, se mi neustále opakovala v hlavě a společně s jeho hrubým hlasem mi naháněla husí kůži a nutila mé srdce bít stále rychleji.

„Od prvního dne co jsem tě viděl a tak nějak ti ukradl lavici a zařídil týden po škole," oba jsme se nad tou vzpomínkou tiše uchechtli, „jsem k tobě pociťoval nevysvětlitelnou náklonost, kterou jsem nikdy k nikomu necítil. A poté noci... jsem si byl už totálně jistý tím, co cítím, ale nechtěl jsem si to přiznat. Doufal jsem, že to postupem času vyprchá,... nestalo se tak, spíše naopak nabírá to na intenzitě. Nikdy jsem nikomu neřekl, že ho mám rád. Nikdy jsem nikomu neřekl, že ho miluju, ale... miluju tě," vydechl. Pootevřela jsem ústa a s neuvěřením v očích na něj mlčky zírala. V hlavě jsem měla naprosté prázdno. Nemohla jsem ze sebe vysoukat ani jedno jediné srozumitelné slovo. Byla jsem tak šokovaná, že jsem nemohla ani jen mrknout.

„Pokud to necítíš stejně, chápu to. Úplně ti rozumím, protože kdo by mohl mít rád někoho, jako jsem já?" blábolil, „jen jsem to ze sebe potřeboval dostat. Chtěl jsem, abys to věděla. Teď na to můžeš klidně zapomenout a dělat jako, že jsem nic neřekl-"

„Cítím to stejně," přerušila jsem ho a tím jsem ho donutila přestat žvanit nesmysly.

Překvapeně zvedl obočí, „vážně?" Souhlasně jsem kývla hlavou. Na Willových rtech se objevil široký úsměv. Ani jsem se nenadála a jeho tvář byla jenom pár milimetrů od té mé. Silně jsem k sobě přitiskla oční víčka. Jeho rty se opatrně otřely o ty mé. Rukama opatrně držel mou tvář, zatímco se naše rty oddávaly dlouhému polibku.

***

Nebyla jsem překvapená, když u večeře nepadla ani jedna otázka kladená na mě ohledně výletu, který jsem absolvovala. Příbory hlasitě břinkaly o talíře, zatímco si rodiče povídali o nezajímavých, nudných věcech, které se udály v jejich práci. Sklenice naplněné vodou se blyštěly tak moc, že jsem se na ně nemohla dívat déle než pět sekundu, jinak bych dočista oslepla.

V hlavě se mi přehrávala scéna z dopoledne. Po myšlenkách mi běhal jenom Will a dnešní polibek. Zaťala jsem mimické svaly, aby se mi na rtech nevytvořil potutelný úsměv, který by rodičům určitě přišel podezřelý. Musela jsem se hodně snažit, abych zamaskovala štěstí, které se mi pohrávalo na tváři.

„A jelikož Jeremy zapomněl okopírovat ty papíry, nemohla dnes proběhnout ta projekce. Šéf se tak naštval. Takového jsem ho ještě neviděla. Jeremy může děkovat bohu, že nedostal vyhazov," zakroutila hlavou matka. Pracovala v jedné firmě ve městě jako účetní. Otec ji bedlivě poslouchal a zaujatě přikyvoval hlavou. Připadala jsem si v jejich společnosti jako páté kolo u vozu.

„Aaron se nám už přes týden neozval," pronesl nečekaně otec a oba s matkou spočinuly pohledy na mně. Zmateně jsem zvedla obočí. „Nevíš o něm něco, Lizz?" Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Přála jsem si, abych o něm měla více informací. Chtěla jsem ho znovu vidět a ujistit se, že je v pořádku.

„Ne," kuňkla jsem. Měla jsem v sobě výčitky z toho, jak rodičům neustále lžu. Byla jsem si jistá, že kdybych jim pověděla pravdu o drogách, Aaronově stavu, skvotu a Brandonovi určitě by to nenechali jen tak. Jenomže to jsem nemohla udělat. Ztratila bych tím šanci na to, že by se mnou ještě někdy Aaron promluvil, určitě by mě nadobro zavrhl.

„Jsem si jistá, že nám brzo zavolá," řekla s jistotou v hlase matka. Otec kývl hlavou a tím konverzace o Aaronovi skončila, ale to neznamenalo, že já nad ním přestala přemýšlet, ba naopak, šrouby v hlavě mi šrotovaly, na povrch se vynořovaly další a další otázky a já se začínala bát. Namlouvala jsem si, že je v pořádku a nic se mu neděje, že jenom nechce být v neustálém kontaktu s rodiči, že ho třeba v nejbližších dnech zase načapám, jak nám rabuje ledničku, že na tom není tak špatně. Kdybych tehdy jenom tušila...