The Smell Of Love [CZ]

27. kapitola

O měsíc později

Elizabeth

Briana rozhazovala rukama a vztekala se nad nedokonale namalovaným stromem, který měl jako jeden z mnoha obrazů posloužit jako výzdoba našeho maturitního plesu. Od ředitele jsme dostali rozkaz, že všichni musíme přiložit ruku k dílu. Pracovali jsme v tělocvičně už asi třetí den a Briana si na nás mohla vykřičet hlasivky, ale nám všem sloužila pouze jako důvod k smíchu.

Uplynul týden od našich závěrečných maturitních zkoušek. Zvládla jsem to na výbornou, což mě doteď překvapovalo. A Will na tom byl dost podobně. Od ostatních jsme se ale lišili tím, že jsme si nepodali přihlášku ani na jednu univerzitu. Ostatní se radovali nad dopisy, které jim oznamovaly přijetí, a básnili o škole, na kterou se po prázdninách chystali, a my... teda já vůbec nevěděla, co se mnou bude. Neměla jsem ani nejmenší představu o tom, co budu dělat, kam půjdu, jak budu žít. Rodiče ze mě byli zklamaní, ale jelikož jsme spolu už víc jak měsíc neprohodili jedno kloudné slovo, jejich deziluze pro mě nic neznamenala. Stále se na mě nedokázali ani podívat a nepřestali na mě házet vinu za smrt Aarona.

„Za dva dny je maturiťák a my nemáme nic hotové," vztekala se Briana. Tvář měla rudou vztekem a na krku viditelné žíly. Blonďaté vlasy jí stály do všech světových stran, ale zdálo se, jako by to bylo to jediné, co ji vůbec nezajímalo, což nás všechny přítomné překvapilo, jelikož jsme věděli, že Briana se celé čtyři roky zajímala pouze a jenom o její vlasy a jejich dokonalý styling. Modrýma očima, ve kterých byly lehce vidět blesky, nás všechny zabíjela.

„Bri, klid," snažila se ji zklidnit jedna z jejích nejlepších kamarádek, Meredith, ale Briana ji za to jen spálila pohledem a nadále se rozčilovala nad nesmyslnostmi.

A to byla další věc, maturitní ples se měl konat už za dva dny a já, na rozdíl od ostatních holek, ještě neměla ani půjčené šaty. Vlastně jsem neměla ani doprovod. Nebyla jsem pozvaná a přestala jsem doufat, že se Will rozhoupe, jelikož se zdálo, že on se o plesy nezajímá a rozhodně se na něj nechystá. Tiše jsem si povzdechla a malířský štětec namočila do plechovky zelené barvy. Ze všech sil jsem se snažila udělat co nejdokonalejší strom, protože poslední věc, kterou jsem potřebovala, byla Briana ječící mi do ucha jaká je to hrůza.

„Ne!" rozkřikla se znovu. Kluk před ní si automaticky zacpal uši. „Tenhle stůl má stát tam, ne tady! Oprav to!" Lehce vyzdobená tělocvična se stoly a velkým tanečním parketem pro Brianu nebyla dost dobrá, a proto se rozhodla vymyslet snad tu největší pitomost na celém tomhle širém světě. Cesta kolem světa... tak se jmenovalo téma maturitního plesu, které Briana vymyslela a připadalo jí to jako ta nejúžasnější věc. Podle jejích představ měly být všude stromy, keře, dokonale nakreslené mapy, hory a všechny různé stupidity, na které nikdo z našeho ročníku neměl talent.

„Discokoule odjakživa visela na stropě, ne na zemi!" rozhodila rukama a strčila disco kouli do rukou chlapce, který kráčel kolem s plechovkou barvy. Mohli jsme děkovat Bohu, že ji neupustil a ona se nerozlila. Brianu by potom zaručeně trefil šlak.

„Bavíš se?" Trhla jsem sebou, když jsem u svého ucha slyšela mně moc dobře známý hlas.

„Totálně," zamumlala jsem, „barvení papírových stromů je totiž skvělá zábava a smysluplně strávené odpoledne." Uchechtl se a posadil se do těsné blízkosti vedle mě. Zelenýma očima skenoval zelenou barvu, kterou jsem zatím stihla nanést na korunu stromu.

„Pomůžu ti s kmenem," pronesl a už si bral volný štětec a namočil ho do tmavě hnědé barvy, přesně takové jakou byly zbarvené jeho neupravené vlasy.

„To nemusíš," řekla jsem, ale Will už udělal první tah malířským štětcem. Nastalo mezi námi ticho, zatímco jsme barvili ne tak dokonale načrtnutý strom. Už jsem ani nedoufala, že z něj Briana bude nadšená.

Kousla jsem se do rtu, „uh... těšíš se na ples?" Chtěla jsem mu tím naznačit, že bych moc ráda šla a že bych moc ráda šla právě s ním. Přála jsem si, aby konečně udělal první krok a zeptal se mě. Byli jsme sice už několik měsíců pár, ale já nebrala jako samozřejmost, že půjdeme spolu, jelikož jsem věděla, jak moc Will nesnášel společenské akce.

Mírně pokrčil rameny. Nespouštěl pohled z kmenu, na který právě nanášel hnědou barvu. „Nevím," bylo jediné, co řekl.

„Aha," zamumlala jsem tiše a zároveň posmutněle. Po té jsme oba mlčeli. Slyšet byl pouze zvuk štětců, které jezdily po kartonu papíru.

V hlavě se mi hemžily snad všechny druhy myšlenek a já nevěděla nad čím přemýšlet dřív. Jestli nad tím, co přijde po prázdninách nebo nad Willem a maturitním plesem. Z myšlenek mě probralo až to, když jsem ucítila, jak mi po líci přejely štětinky štětce. Ucukla jsem a prsty si šáhla na tvář, když jsem se na ně podívala, spatřila jsem na nich hnědou barvu. Will se rozesmál.

„Williame!" vyjekla jsem.

„Promiň, nechtěl jsem," sladce se na mě usmál a já nad ním zakoulela očima. Počkala jsem pár sekund, a když jsem viděla, že se znovu pustil do malování, namočila jsem si štětec a přejela mu jím přes celou jeho levou polovinu tváře. Pomalu na mě otočil hlavu a přimhouřil oči.

„Tohle. Si. Odpykáš," na každé slovo dal pečlivý důraz. Rozesmála jsem se při pohledu na tlustou, zelenou čáru vedoucí od jeho čela až po čelist, ale jakmile jsem si všimla, že se jeho ruka se štětcem přibližuje k plechovce s barvou, rychle jsem vyskočila na nohy a začala utíkat. Otočila jsem se, abych viděla jeho reakci. Bleskurychle vstal se štětcem v jedné ruce a s plechovkou v druhé a rozběhl se za mnou.

„Lizz!" zakřičel. Mohla jsem za sebou slyšet dupot jeho nohou, ale já neplánovala zastavit, ba naopak přidala jsem na tempu. Všichni přítomní se na nás otáčeli a věnovali nám nechápavé pohledy. „Chytím tě tak jako tak!"

Smála jsem se a stále utíkala přes celou délku tělocvičny. Proběhla jsem kolem naštvané Briany.

„Hej!" zaječela, ale ani jeden z nás ji nevnímal. Mířila jsem ke dveřím. Otevřela jsem je a vyběhla ven. Neudělala jsem už ani jeden krok, pocítila jsem jeho ruce na mém pase. Za běhu stihnul položit plechovku někde doprostřed tělocvičny, a proto mě mohl lehce svalit na ne zrovna nejteplejší zem a sednout si na mě. Oba jsme se smáli tak hlasitě, že nás nejspíš slyšeli všichni lidé žijící v okruhu deseti kilometrů. Spatřila jsem štětec s hnědou barvou. Pomalu ho ke mně přibližoval. Cukala jsem sebou, ale s ním to ani nepohnulo.

„Ani na to nemysli!" ječela jsem, „Wille, prosím!" Mé prosby nebyly nic platné. Štětcem mi přejel po čele, druhém nenabarveném líci, bradě, krku, zkrátka po všech místech, které jsem neměla zahalené. Smála jsem se a zároveň ječela.

„Krásná," usmál se na mě, když dokončil jeho mistrovské dílo a odhodil štětec. Spálila jsem ho pohledem.

Konečně ze mě slezl, pomohl mi vstát a oprášil si neviditelnou špínu z džínů. A já uskutečnila můj zlomyslný plán. Když zvednul hlavu a podíval se na mě, štětcem, kterého si po celou dobu nevšimnul, jsem mu několikrát přejela přes bradu zasahujíc i jeho rty. Will se zašklebil a rukávem jeho mikiny si začal přejíždět po rtech. Několikrát si odplivl a neustále mě spaloval pohledem.

„Krásný," napodobila jsem ho, když se na mě konečně podíval. Zakroutil nade mnou hlavou, přistoupil ke mně o krok blíž, jeho dlaň položil na mé nabarvené líce a přiblížil se ke mně. Když se jeho rty dotkly těch mých, okamžitě jsem ucukla. Nakrčila jsem nos a hřbetem ruky si několikrát přetřela rty.

„Chutnáš jako barva," pronesla jsem znechuceně a Will se zakřenil. Poté jsme se vrátili zpět do tělocvičny a pokračovali ve tvoření výzdoby, ačkoliv jsme vypadali jako bychom... no... jako bychom na sebe vylili barvu.

Dnes jedu jako stroj. Zítra přidám poslední kapitolu a strašně se těším na vaše reakce. Soooo... be ready for it! A taky přidám ještě takový speciální díl, kde vám sdělím nějaké fakty o příběhu (momenty, které jsem nevyužila atd.).