The Smell Of Love [CZ]

18. kapitola

Elizabeth

Nejednou se v mé hlavě objevila myšlenka ohledně toho, jak se všechno za poslední rok změnilo. Všechno nabralo jiné obrátky, můj život směřoval úplně jiným směrem než předtím, stal se ze mě někdo úplně jiný. Ale myslím, že tohle přesně se lidem v mém problémovém věku stává a že je to naprosto normální, i když se to tak na první pohled nezdá. Ztratila jsem tolik lidí, ale tak to mělo být. Poznala jsem, komu na mně doopravdy záleží a na kom záleží mně. Ani za milion dolarů bych nic z toho co se stalo, nezměnila.

Přijít po týdnu do školy bylo snad to nejhorší, co se mi mohlo stát. Podle pohledů mých spolužáků to cítili stejně a při chystání se na první hodinu bychom společně nejraději založili požár a s úsměvy na rtech se dívali, jak škola pomalu lehne popelem.

Ignorovala jsem Luka, kterého nejspíš hodně uspokojovalo, když mým směrem mohl posílat ty nejvražednější pohledy. Nenáviděl mě. Byla jsem si jistá, že v té jeho hlavě už kuje plán na to, jak udělat z mého života peklo. Podle nenávistných, zlomyslných jisker, které se mu třpytily v očích, jsem poznala, že prahne po pomstě. Jeho povaha mu nedovolovala, aby si jen tak nechal líbit to, že ho Will nemilosrdně zmlátil a alespoň na pár dní zanechal na jeho dokonalé tvářičce pár nepěkných škrábanců a odřenin.

Nebyla jsem překvapená, že jsme v první hodině angličtiny už asi po milionté probírali téma 'maturita'. Učitel nás strašil vším možným, co nás u ní čeká. Určitě ho uspokojovalo, že nás mohl takhle lehce vyděsit.

„Zbývají vám už jenom necelé čtyři měsíce," varoval nás, nad čímž jsem jenom zakoulela očima.

„Tak strašně se těším na maturiťák," pronesla zasněným hlasem dívka sedící o pár lavic přede mnou její dlouholeté kamarádce. Učitel se na ni podíval káravým pohledem, na což ona jen sklonila hlavu.

„Alexandro," oslovil ji ne zrovna příjemným tónem, „na maturitní ples můžou jenom ti, kteří úspěšně odmaturují. Tohle pravidlo už je na téhle škole po desetiletí." Pár studentů se tiše uchechtlo.

Byla jsem tak neskutečně ráda, když se konečně rozezněl zvonek a já měla právo opustit třídu. Každá minuta tohohle dne se zdála nekonečná. Když jsme po poslední hodině dostali rozkaz shromáždit se v jedné z volných tříd a po delší době zase probrat přípravu maturitního plesu, neměla jsem daleko k tomu, abych se unudila k smrti. Briana neustále mluvila a mluvila, pověřovala nás úkoly, které nikdo z nás nechtěl dělat, a okrádala nás o drahocenný čas, kdy už jsme všichni mohli opustit brány školy.

„Vy se ani nesnažíte," vyčítala nám, „nejsem schopna zorganizovat maturiťák sama. Potřebuju, abyste přiložili ruku k dílu!" Nad jejími slovy jsem pouze zakoulela očima a nebyla jsem jediná. Všichni jsme byli až moc unavení a otrávení na to, abychom se snažili plnit její nesmyslné úkoly, na které bylo stejně ještě brzy.

„Máme ještě čtyři měsíce," rozhodil rukama černovlasý kluk. Četl mi myšlenky. Briana po něm střelila vražedným pohledem. Všechny si nás přeměřila pohledem a zoufale si povzdechla.

„Uvědomujete si vůbec, že měsíc předtím musíme začít s výzdobou?!" založila si ruce v bok, „musíme se o to postarat, dokud je čas. Za chvíli budeme všichni ležet v maturitních otázkách, sakra!" Nebyla jsem si jistá, jestli Briana byla ten typ, který si jednu z těch otázek vůbec přečte. Vypnula jsem, protože její pisklavý hlas mučil mé ušní bubínky a já kvůli ní nechtěla ohluchnout. Viděla jsem jenom, jak se jí neustále pohybují rty, ale neslyšela jsem ani slovo, naprosto jsem ji přestala vnímat.