The Smell Of Love [CZ]

8. kapitola

Elizabeth

Zahlédla jsem ho, jak seděl na patníku u parkoviště. Nemohla jsem si ho splést. Nemohla jsem ho přehlédnout. Z úst mu trčela do půli dokouřená cigareta. Mnul si o sebe ruce, které určitě musel mít studené jako led vzhledem k nízké teplotě, která byla kvůli zimnímu období.

Místo toho, abych od něj odvrátila pohled a vydala se na cestu domů, jsem rychlým krokem zamířila k němu. Zíral na zem před ním, ani jednou se nepohnul, nemrknul. Připadal mi úplně bez duše.

Tiše jsem si odkašlala a tím si získala jeho pozornost. Vystřelil hlavu k místu, kde jsem nejistě postávala a přemýšlela, jestli bych ho raději neměla nechat samotného, protože podle prázdných očí, ve kterých se mu neobjevovaly žádné emoce, by samotu určitě ocenil.

Vytáhnul si cigaretu z úst, ze kterých mu následně vyšel bílý kouř. ''Ahoj,'' šeptl a pokusil se vytvořit úsměv. Když pochopil, že mě jeho nepovedeným úsměvem neoblafnul, znovu sklopil pohled na cestu. Naposled si potáhnul z cigarety a poté ji udusil o asfalt, na němž se objevovaly mokré stopy po roztátém sněhu.

''Co se děje?'' vychrlila jsem ze sebe. Neobtěžovala jsem se ho ani pozdravit zpět. Rovnou jsem po něm vystřelila otázku. Tušila jsem, že mi na ni nedá odpověď. Nevypadal, že by měl náladu na mluvení a vysvětlování.

''Nic,'' zamumlal a pokrčil rameny. Nepodíval se na mě. Zmrzlé konečky prstů si schoval do rukávů mikiny. Nechtěla jsem ani uvažovat nad tím, jak strašná zima mu asi musela být.

''Nebyl jsi na poslední hodině,'' poznamenala jsem, ''mluvili jsme o maturitě a plesu.'' Will jenom pokrčil rameny a nadále hleděl do země.

''Wille,'' vydechla jsem zoufale, ''co se děje?'' naléhala jsem, ale on se mi stále nechystal nic říct.

''Jen chci být sám,'' zamumlal. Chápavě jsem kývla hlavou, i když to on určitě neviděl. Udělala jsem krok vzad připravená se otočit a odejít.

''Je zima,'' řekla jsem ještě, ''běž domů, ať nenastydneš.'' Z mých úst to vyznělo, jako bych ho prosila. Všimla jsem si, jak kývl hlavou, ale neřekl nic, tím mi dal znamení, že už bych vážně měla zmizet a nechat ho samotného, protože očividně nestál o žádnou společnost.

***

Hlasitě jsem za sebou zabouchla dveře. Oválo mě teplo a já jsem blaženě vzdychla. Konečně jsem necítila, jak se mi pod nehty zarývá mráz. Z nohou jsem skopla boty a bundu si pověsila na věšák. Neobtěžovala jsem se křičet a oznamovat, že jsem doma, protože jsem si myslela, že jsem zase sama v prázdném, pustém domě. Nebyla jsem,... ale o tom jsem neměla ani tušení.

Z košíku v kuchyni jsem si vzala jablko a zakousla se do něj. Popadla jsem ještě müsli tyčinku, která by dostatečně zaplnila mé břicho a vydala se po schodech nahoru. Dveře jsem nechala otevřené, abych zamezila tomu, že bych neslyšela příchod rodičů. Na postel jsem hodila učebnici a sešit do psychologie a začala se naplno věnovat učení. Snažila jsem si do hlavy narvat všechny důležité i nedůležité věci a přitom jsem dojídala jablko.

''Nonverbální komunikace je komunikace beze slov a verbální komunikace je slovní komunikace,'' odříkávala jsem si nahlas. Ohryzek jablka jsem vyhodila do odpadkového koše. Očima jsem běhala po textu a snažila se zapamatovat si, co nejvíc věcí to půjde. Kousala jsem si do rtu. V hlavě mi běhaly všechny různé myšlenky, ale žádné se netýkaly učení a zpropadené psychologie, kterou jsem ale zbožňovala. Přemýšlela jsem nad Willem. V mysli jsem měla všechny otázky, na které jsem se ho chtěla zeptat. Byla jsem zklamaná z toho, že mi nedal možnost je vyslovit nahlas a poslal mě pryč, ale na druhou stranu jsem ho chápala a respektovala, protože všichni máme momenty, kdy chceme být sami.

''Haptika je komunikace dotykem, jako třeba podání ruky nebo objetí,'' znovu jsem přečetla, i když jsem slova, která jsem říkala, vůbec nevnímala a myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. V tom se ale ozvala hlasitá rána, která mě nadobro probrala z přemýšlení. Leknutím se mi sevřela hruď. Vyskočila jsem na nohy. Pocítila jsem v sobě nervozitu a strach... hlavně ten strach. Srdce se mi rozbušilo tak moc, že jsem si na chvíli pomyslela, jestli mi nechce vyskočit z hrudě. Potichu jsem našlapovala ke dveřím. Rodiče se ještě určitě nevrátili, protože jsem nezaslechla zabouchnutí hlavních dveří. Aarona jsem doma potkávala jenom výjimečně. Šla jsem tak potichu, jak jsem jenom mohla. Pomalu jsem sestupovala po schodech. Srolovala jsem sešit a pevně ho sevřela v dlani. Neslyšela jsem žádné další zvuky, což mě ale znepokojovalo ještě víc, protože v celém domě bylo hrobové ticho.

Nakoukla jsem do obýváku a celou místnost jsem přeskenovala pohledem. V ruce jsem stále pevně svírala sešit, i když si nejsem jistá, jestli by mi zrovna psychologie zachránila život. Spatřila jsem tmavý odstín vlasů. Zesílila jsem stisk. Neznámý člověk klečel před konferenčním stolem. Mohla jsem vidět jenom malou část jeho hlavy, kterou překrývaly tmavé vlasy. V tom se rychle otočil, s největší pravděpodobností zaslechl moje hlasité, přerývané dýchání, které muselo být slyšet až někde v Číně na druhé straně planety, a já spatřila známé hnědé oči, které nemůže vlastnit nikdo jiný než...

''Brandone?!'' vyslovila jsem nejistě. Po zádech mi přejela husí kůže. Postavil se a já měla možnost vidět celou jeho tvář. Na rtech se mu pohrával pořád ten samý úšklebek, když si mě měřil pohledem, pak z ničeho nic vybuchnul smíchem. Přitiskl k sobě oční víčka a smál se na celé kolo. Zmateně jsem na něj zírala. Nechápala jsem naprosto nic.

Párkrát se zhluboka nadechnul a vydechnul, čímž se uklidnil. Otevřel oči a jeho pohled přistál zase na mně. ''Přišla... přišla jsi mě zabít sešitem?'' dořekl, jeho zrak dopadl na sešit, který jsem stále držela v ruce, a znovu se začal smát. Vyslala jsem jeho směrem vraždící pohled.

''Jenom mi spadla sklenice,'' vysvětlil a zakoulel očima, ''nepřišel jsem tě zabít, neboj,'' mrknul na mě. Znovu jsem pocítila mráz přejíždějící mi po zádech.

''Co tady děláš?!'' přecenila jsem mezi zuby a přistoupila o krok blíž.

''Tvůj bratr mě pustil dovnitř,'' pokrčil rameny, ''musel si na chvíli odskočit do nákupáku, za chvíli bude zpátky.'' Tón, kterým najednou mluvil, mi připadal studený, chladný, bez jakýchkoliv emocí.  Oči měl prázdné. Z minuty na minutu se z jeho tváře vypařil všechen humor, pobavení. Na rtech už nadále neměl ani ten jeho zatracený úšklebek, který mi sice naháněl strach, ale ocenila bych ho víc než tuhle prázdnou tvář.

''Běž pryč, Brandone,'' řekla jsem najednou, ''vrať se, až tady bude Aaron.'' Couvala jsem zpátky až k rámu dveří.

Otráveně zakoulel očima, ''Ježiši, Elizabeth, jsem tady už od té chvíle co ses vrátila domů. Nevadil jsem ti tady. Aaron se každou minutou vrátí.''

Neoblomně jsem zakroutila hlavou. ''To jsem ale nevěděla, že jsi tady,'' podotkla jsem, ''běž. Nechci tě tady.'' Přimhouřil oči. Nechystala jsem se jím nechat zlomit. Stála jsem si za svým. Brandon to nakonec vzdal. Potichu si něco zamumlal a poslechnul mě. Když kolem mě procházel, spálil mě pohledem.

''Uvidíme se,'' pronesl tak blízko mé tváře, že jsem mohla cítit jeho teplý dech. Ustoupila jsem o krok dál. Děsil mě. ''Brzo,'' dokončil. Znovu na mě mrknul, a pak konečně odešel. Když za ním zaklaply dveře, místo vystrašení začala v mém těle kolovat úleva.