Návrat do minulosti | HARRY POTTER

5. Obraceč času 4/4

„V tom případě máme nejdůležitější věci vyřízené. Budeš chodit do ročníku se svými rodiči. Hádám, že s sebou nemáš žádné věci, takže požádám skřítky, aby ti přenesli na kolej nějaké erární věci, které Bradavice nabízí dětem ze sirotčinců. A o víkendu ti seženeme zbytek ze školního fondu."

Ta zmínka v Harrym vyvolala lehký třas. Vybavil si obraz, který viděl v Brumbálově vzpomínce. Mladý Tom Raddle v sirotčinci poprvé zjistil, kým doopravdy byl. Brumbál takovou situaci neřešil poprvé. Samozřejmě se v nich jindy nevyskytovali cizinci z budoucnosti a rozbité obraceče času.

„A neměl byste mě prvně zařadit? Totiž, neměl by mě zařadit Moudrý klobouk?"

„Předpokládám, že si byl ve svém životě zařazen do Nebelvíru."

„Jak to víte?"

„Jednoduše, Harry. James Potter i Lily Evansová chodí do Nebelvíru, takže je logické, že chodíš do stejné koleje jako tvoji rodiče. Obvykle to bývá pravidlem."

Harry mu byl svým způsobem vděčný, že ten rituál nemusí znovu podstupovat a riskovat tím výsledek, který by se mu nelíbil. Pokud by ho klobouk poslal do Zmijozelu, asi by to nepřežil.

„Pokud přese všechno o to stojíš, mohu ti Moudrý klobouk nasadit, aby tě zařadil. Nicméně si myslím, že je to zbytečné."

Usmál se na něj. Láskyplně a srdečně. Stačilo být v přítomnosti toho úžasného muže a cítil, jak se mu do žil vlévá chuť žít a vyhrát. Harry byl tak rád, že ho vidí. Nejraději by šel přímo k němu a objal ho. Vyzradil mu vše o jeho budoucnosti, připravil ho na to, co se stane. Ušetřil by svět tolika bolesti. Jeho rodiče by mohli zůstat naživu, Sirius taky a Brumbál jakbysmet. Všechno by mohlo být jinak.

„To je v pořádku, pane. Nebelvírská kolej byla stejně vždycky mým domovem."

Brumbál jakoby mu četl myšlenky. „Věřím, že tě nemusím upozorňovat na to, že nesmíš nikomu sdělit svoji pravou totožnost. Ani odkud jsi. Bylo do tebe správné, že ses před námi vydával za Harryho Browna. Viděl tě ještě někdo další kromě pana Pottera?"

„Jen můj otec a Sirius Black."

„A pro ně jsi kdo?"

„Taky Harry Brown. Řekl jsem jim, že přecházím z Kruvalu. Uvěřili mi."

„To bylo od tebe moudré a prozřetelné."

„Jo, aspoň nějakej Potter musí mít rozum," nadhodil žertem a Brumbál se na jeho poznámku pobaveně usmál, přičemž i za jejich zády bylo slyšet odfrknutí od Minervy McGonagallové.

Ani si nemusel představovat, co všechno s jeho otcem a Poberty měli profesoři za starosti. Stačily mu historky, kterými ho krmili všichni, kdo je zamlada znali. Sám vynechal samozřejmě zmínku, že se tenhle talent zřejmě dědí, neboť kdyby měl spočítat, kolikrát se dostali do potíží s Ronem a Hermionou, tak by se u toho i samotní Záškodníci červenali studem.

Ředitel si bodře mladíka znovu prohlédl. „Jsem upřímně rád, že se v tomto ohledu shodneme. Nikdo by neměl znát tvé pravé jméno a původ. Nejen proto, že by to mohlo změnit i tvou vlastní budoucnost a zásadní body v čase, ale mnoho lidí – i kouzelníků – by takové premise těžko uvěřilo. Měli by tě za blázna nebo za lháře. Nesmíš zasahovat do událostí. I kdyby šlo o věci, které by sis přál změnit. Ať už se děje cokoliv, musíš se s tím smířit. Jednou byl náš osud napsán a my nemáme právo ho měnit. Nikdo by neměl znát svůj osud dříve, než ho sám prožije, pamatuj si to."

Harry polknul. Ten pichlavý modrý pohled se mu zarýval až pod kůži. Samozřejmě, že tady byly věci, které chtěl změnit. Prvně šlo hlavně o to, aby zachránil právě samotného Brumbála. A možná, že s trochou štěstí i svého kmotra. Kdo měl ale tušit, že by mohl změnit až tolik věcí. Brumbál ho vlastně ještě neznal a už tak v něm dokázal číst. Ale Harry něco takového od něj čekal, takže ho takové varování nepřekvapilo. A měl pochopitelně pravdu, ačkoliv se mu příčilo tolik věcí a chtěl by je změnit, stejně tím už nic nezíská. Změnou vlastního osudu by mohl věci akorát zhoršit. Nebo někomu předat svoje břímě, například Nevillovi, a to nechtěl.

Jednou už si svůj život odžil, bylo zbytečné ho měnit. Pokud by změnil běh života svých rodičů, kdo ví, jak by to dneska v jeho době vypadalo. Byl by Voldemort stále živý? Harry by neměl svou jizvu. Kouzelnický svět by nebyl oproštěn od zla... Nebo by naopak byl daleko černější a tragičtější. Dvacet let událostí a změn by mohlo vést k daleko větší katastrofě, i když se to v tuto chvíli špatně představovalo, když věděl, co na něj v jeho přítomnosti čeká.

„Jsem s tím srozuměný, pane řediteli."

„Výborně. Máš na mě ještě nějaké otázky? Potřebuješ něco?"

„V tuto chvíli mě nic nenapadá."

„Moje dveře jsou ti stále otevřené, kdyby se něco objevilo, neváhej mě navštívit, nebo se obrátit na profesorku McGonagallovou."

„Ovšem."

„Ode mě je to vše. Můžeš jít na svou kolej, profesorka McGonagallová ti předá heslo. A domácí skřítci ti mezitím do komnat tvého otce přičarují postel a připraví nějaké osobní a školní věci. Budu se snažit tvou záležitost co nejrychleji vyřídit, abychom zamezili této potenciální kolizi promptně."

„Děkuji pane, a jsem rád, že jsem vás viděl, myslel jsem, že už vás..."

„Pamatuj, Harry. Nikdo by neměl znát svůj osud. Ani já, tak mi ho prosím nesděluj."

„Promiňte, pane. Můžu jít?"

„Ano, předpokládám, že jsi velice unavený,"

Harry přikývl.

„Trefíš na kolej, viď?"

Harry podruhé přikývl a postavil se hned poté, co k němu přistoupila i ředitelka jeho koleje.

* * *

Potichu se přikradl do pokoje ke svým vrstevníkům. Opravdu, skřítci už mu do pokoje přistěhovali postel. Místnost nebyla příliš veliká, ale ještě jedna postel se do ní vlezla. Možná za to taky mohlo kouzlo. Stála u stěny směrem ke dveřím, a na ní byl kufr s jeho vymyšleným jménem. Skřítci se o vše postarali opravdu svižně, vždyť sotva před půl hodinou byl v ředitelně, a teď už bylo postaráno o to nejdůležitější. A zřejmě v tichosti, protože navzdory tomu, že nebyla komnata prázdná, byl v ní klid. Jeho noví spolubydlící nejspíš všichni spali.
Svítil si hůlkou a doufal, že tím nikoho nevzbudí.

Rozhlédl se zvědavě po místnosti. Pokoj byl v podstatě stejný jako ten, ve kterém šest let přebýval s Ronem a kluky. Jen uspořádání bylo řešeno rozdílně. Po jeho pravici ležel sedmnáctiletý Remus Lupin. Naproti jeho otec a hned vedle něj jeho nevyzrálý kmotr. Až na konci vzadu spal zachumlaný Petr.

Bylo něco po půlnoci. Byl trochu překvapený, že zrovna oni čtyři nebyli v tuhle chvíli někde v Chroptící chýši nebo se netoulali chodbami Bradavic. Ale možná byl na ně první den zkrátka moc únavný. Všechno to cestování vlakem a ceremonie na začátku večera, sám byl unavený a to ani všechny ty věci nepodstoupil. Ale dost možná jen chtěli profesorce přeměňování ušetřit první noc nervy. Nad tou blahosklonnou představou se zazubil.

Když se konečně zakopal pod teplé přikrývky a pohodlně se uvelebil v posteli s nebesy, v hlavě mu to neustále vířilo. Byl to šílený den a bylo nemožné ty myšlenky jen tak odsunout stranou. Všechno, co v minulosti provedl, se proti tomuhle zdálo naprosto banální.

Profesorka McGonagallová mu na zítřek zařídila výjimečné volno, aby si mohl jít do Příčné ulice nakoupit řádné vybavení do školy, než bude moci o víkendu navštívit Prasinky. Díky školnímu fondu tak alespoň pokryje nejnutnější výdaje. Učebnice nebyly třeba, ty dostane erární.

Harrymu to bylo celé trapné, ale co měl dělat. Nemyslel na to, že když držel obraceč, měl na sobě jenom triko a džíny. A v zadní kapse hůlku. Ale to nestačilo. Potřeboval hábity, vybavení do lektvarů, psací potřeby, nebo taky základní hygienické vybavení. Nemohl tady pobíhat bez osnovami předepsaných věcí. Vyžadovalo to i jeho krytí. Nikdo by mu neuvěřil, kdyby přijel bez věcí. Zejména ne ti čtyři, kteří teď byli pohrouženi do spánku spravedlivých. Jejich inteligence je předcházela nejen v Harryho době.

Hlavou se zabořil do polštáře. Ale spánek pořád nepřicházel, protože adrenalin dribloval v krvi a všechno to vzrušení bylo na něj moc. Těšil se na ráno, na moment, až si ostatní všimnou, že je s nimi na pokoji. Bude to pro ně malé překvapení!