Návrat do minulosti | HARRY POTTER

19. Ochránce 1/4

Remus si Harryho starostlivě prohlížel. Krčil přitom obočí a nahlížel na něj jako na blázna, kterému už není pomoci.

„Seš v pořádku, Harry?"

„Cože? Proč bych neměl být?"

„Vypadáš, že ti není dobře, vždyť mluvíš z cesty."

Harry zalapal po dechu a dal si načas, když si uvědomil, že by ze svého hloupého přeřeknutí mohl vybruslit levou zadní. Vlastně by všechno mohl svést na to, že je to celé jenom nedorozumění, ale uvědomil si, že tohle vůbec nechce. Neměl už chuť, sílu ani vůli vzdorovat pravdě. Tolik chtěl, aby někdo znal pravdu, aby pochopil, čím si prochází. Tak moc si přál mít na své straně zrovna Remuse, který měl ze všech největší pochopení a nebyl by v celé situaci zároveň tolik zainteresovaný. I navzdory tomu, že byl James Potter jeho nejlepší přítel.

A jak by tady Harry dál vůbec existoval? Celá kolej, nejen Pobertové, si o něm myslí, že je zrádce a lhář. Zbytek času by strávil v izolaci a jen by odpočítával dny svého přežívání, než by ho z té mizérie zachránil Brumbál a jeho pohůnci z ministerstva.

Takže když to přiznání tak bezmyšlenkovitě vypálil jako jadernou střelu, už odmítl po sobě uklízet. Nebude zapírat. Řekne pravdu. Ale bude mu Remus vůbec věřit?

Vzdychl. Sklopil hlavu a zahleděl se na koberec, jehož károvaný vzor se zdál být v tuto chvíli jako záchytný bod. Jako by mohl za něj udělat ta nejtěžší rozhodnutí. Musí to zkusit, při nejhorším bude za blázna, jak hůř by ještě v tuto chvíli mohl dopadnout?

Vyhledal oříškové oči Remuse Lupina a pevně jim čelil. „Víš, Remusi, je to pravda. Je mi jasné, že mě máš za blázna a je mi jasné, že to, co ti říkám, působí neuvěřitelně."

„Co má být pravda? Že nejsi v pořádku? Tak tomu bych docela věřil," pronesl neobyčejně chladně.

„Ne, počkej, poslouchej mě!"

Remus se začal zvedat. „Já myslím, že jsem tě poslouchal už dost dlouho, Harry. Vážně sis nemohl vymyslet něco smysluplnějšího? S takovou hloupou výmluvou by nepřišel ani Petr a to nechci jeho inteligenci nijak snižovat, ale všichni víme, že jeho výmluvy bývají občas legrační. Jenže tohle není vůbec legrační."

Poskládal do náruče všechny knihy a svitky a otočil se k odchodu, načež ho Harry prudce chytil za paži a zastavil.

„Nedělej to, Remusi. Já tě prosím. Nebuď jako oni. Seš jediný, komu jsem se s tím svěřil, komu jsem věřil, že si to nechá pro sebe. A já ti to chci říct. Všechno. Celou pravdu, ale děláš si závěry, aniž bys měl..."

„Tys mi věřil? To já jsem ti věřil," skočil mu do řeči. „My všichni jsme ti věřili. Ale tys nám lhal, od začátku. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby si nás nekrmil takovými nesmysly. A hlavně Jamese. Vždyť přece každý dokáže chápat, že se kamarádi zakoukají do stejné holky. Není to od tebe fér, není fér takhle lidi klamat."

Harryho žilami se prořítil vír zuřivosti. Bylo to poprvé v životě, kdy měl nutkání někoho probrat vlepením facky. Ale i když tady ta chuť byla, neudělal to. Neudělal to, protože Remus nevěděl, netušil by, za co by ji dostal. A hlavně by to všechno jen zhoršilo. Harryho hněv byl v podstatě neopodstatněný. Kdo s rozumem by mu vlastně takovou historku baštil?

Brumbál. Napadlo ho vzápětí. Jenže Brumbál měl důkazy, Brumbál měl dostatek zkušeností a jakýsi šestý smysl.
Odkašlal si a donutil Remuse, aby si zase sednul, aniž by ho pustil. Postavil se nad něj jako bůh pomsty a zhluboka pronesl.

„A teď, Remusi Johne Lupine, si tady sedneš a budeš poslouchat. Hezky si vyslechneš všechny argumenty a důvody, a až teprve potom si budeš dělat závěry, ne bez všech proměnných. Protože Remus Lupin z mojí budoucnosti by to udělal, protože díky tomu, co ho život naučil, uměl nejen číst v lidech a dávat druhé šance, ale taky nikdy nikoho jen tak neodepsal."

A Remus povolil. Překvapeně otevřel rty a zíral na Harryho jako by ho viděl poprvé. Pravděpodobně na něj neudělal dojem ten hlubokomyslný monolog o jeho budoucím já, ale Remus si byl naprosto jistý, že Harrymu nikdy nesvěřil svoje prostřední jméno. A stejně tak ho nejspíš neznal ani nikdo ze Záškodníků. Nepoužíval ho. Jednou se ho Sirius ptal, co to J. na jeho kufru znamená, ale Remus mu na to z kratochvíle opáčil jen nějakým přitroublým žertem.

Harry pustil jeho paži a nechal Remuse, ať knihy zase odloží na stůl. Nespouštěli ze sebe oči.

A pak si černovlasý Nebelvír sedl těsně vedle něj, aby nemusel zvyšovat hlas pro případ, že by je někdo mohl slyšet. „Je mi upřímně jedno, co si teď o mně myslíš. Ale já ti to prostě řeknu tak, jak jsem to měl udělat už od začátku. I když jsem Brumbálovi slíbil, že to neudělám. Je těžké to v sobě dusit, sledovat, jak se dějí věci, kterým bych mohl zabránit, ale vlastně nemůžu. Takže, Remusi, já ti teď povím svůj příběh a ty mě nebudeš přerušovat. A až skončím a ty budeš mít stále pocit, že lžu, už to necháme být. Nebo pokud bys snad po ruce měl veritasérum, tak ho klidně do mě nacpi, ale to asi nemáš, že jo?" rýpnul si.

Remus si odfrknul, ale neřekl na to nic.

„Fajn. Předpokládám, že víš něco o obracečích času," otázal se ho.

Remus přikývl. „Jistěže, normálně se o tom ve škole neučí, ale něco jsem o nich četl. McGonagallová se o nich i v souvislosti s jinými kouzly mimoděk zmínila v přeměňování, i když bych řekl, že to spadá spíš do obrany. Zaujalo mě to, takže jsem si o nich něco vyhledal. Ve školní knihovně toho moc není, hádám, že asi jen v zakázané sekci, ale tak daleko jsem to nikdy nezkoumal. Používají se k cestování časem, ale jsou vzácné."

„Dobře. No, je to lepší než nic. Ale určitě by tě zaujalo, co bys zjistil. Pokud by tě zajímalo, jak fungují a k čemu přesně jsou určené, tak ti vlastně můžu jako zdroj posloužit sám."

Remus přimhouřil nevěřícně oči.

„Přesně tak, Remusi. Protože obraceč času je důvod, proč jsem tady. Nejsem z Kruvalu, nejsem dokonce ani z této doby. Přenesl mě sem obraceč času."

„Jasně. To je příhodné. Protože kouzelníkům se doma určitě válí takové hodnotné předměty, co můžou napáchat paseku. Vsadil bych svoji hůlku, že něco takového si ministerstvo musí hlídat."

„To je pravda, pokud jde o registrované obraceče a nevyrobené podomácku."

„Ale no tak, Harry, slyšíš se, jak to absurdně zní?"

„Říkal, jsem, že mě nebudeš přerušovat. Nech mě mluvit, prosím tě."

„Jsem z budoucnosti. Přesněji z roku 1997, z doby, kdy Voldemort nabral na síle a terorizuje svět. Slíbil jsem Brumbálovi, že to nikomu neřeknu, protože bych mohl změnit budoucnost, dokonce změnit i svůj vlastní život. Způsobit, že se například nikdy nenarodím. Kdyby věděl, že ti to teď povídám, podnikl by patřičné kroky, aby se to už neopakovalo. Vlastně bych věřil i tomu, že by nám oběma vymazal nebo změnil paměť. Tohle bude jenom mezi námi. Prozatím. Koneckonců už mi nezbývá moc času, dříve nebo později se vrátím do své doby. Ale pořád toho můžu změnit příliš. Ale kdo by se mi divil, protože nepocházím z doby, kde jsou věci růžové a kde by se mi dařilo. Kde bych byl šťastný."

Zadíval se na druhého mladíka. Remus mlčel, jak si Harry přál, ale něco v něm pookřálo, protože už se netvářil podmračeně a rozhodl se jednoduše poslouchat.