Návrat do minulosti | HARRY POTTER

9. Tátova zášť 1/3

„Takže to víš," vzdychl úlevně Remus. Zdálo se, že by to Harrymu nemělo dělat takovou starost, jak si původně myslel. Celé to nafingované prozření podle všeho stačilo a Remus ani neměl podezření, že by věci mohly být jinak.

„Jo," usmál se na svého bývalého profesora, který vlastně ještě profesorem ani nebyl a dlouho nebude. „Snad ti to nevadí."

„Ne, to vážně ne. Já jen... Ulevilo se mi. Hlavně i proto, že jsi to vzal s takovým klidem. Jsem rád, že to konečně víš. Bojoval jsem sám se sebou, jestli ti to máme říct nebo ne. Časem bychom se podezření stejně nevyhnuli, když jsi tady s námi a ani James se Siriusem mi nespolkli ty moje ubohé výmluvy, když jsme se poznali, takže otázkou spíš nebylo jestli, ale kdy. Na druhou stranu jsem si tak trochu namlouval, že bys to za ten poslední rok poznat nemusel a něco bychom vymysleli. Ale je to venku a já jsem vážně rád."

„Já taky, Remusi, buď v klidu," poplácal ho Harry přátelsky po lopatce.

Bylo zvláštní tomu muži najednou říkat křestním jménem, býval pro něj autoritou. Navíc to byl nejlepší přítel jeho kmotra a na jeho názorech mu vždy záleželo. Ani po těch letech nedošli do fáze, kdy by mu začal tykat. A najednou tu stál, usmíval se na něj s obavami a cítil se před Harrym nervózně. Bylo to špatně. Za své prokletí nemohl a Harry chtěl, aby to věděl.

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí, přísahám, nikdy bych tě nezradil. Ostatním do toho stejně nic není a ty za svůj handicap nemůžeš. A rozhodně to není nic záviděníhodného, musí to být těžké."

Náměsíčník působil dojatě a jeho vyděšený úsměv se pomalu měnil na vděčný.

„Děkuju ti, Harry. Moc to pro mě znamená."

„Aspoň mezi námi nebude žádné tajemství," pokrčil rameny. Ale jakmile to vyřkl, zaskočilo mu. Jistěže mezi nimi bude tajemství, nikdy se nesmí dozvědět, kdo je Harry opravdu zač. Navzdory tomu, že měl takovou chuť jim to všechno hned vyklopit. Zvlášť svému otci, který ho den ode dne nesnášel víc. Nemohl. Nejenže to slíbil Brumbálovi, ale slíbil to taky sobě. Časová kontinuita musela zůstat zachovaná. Věděl to, musel se zachovat zodpovědně. Mohl by tím taky způsobit konec vlastní existence.

„Kde jsou vlastně kluci?" zamluvil to nakonec.

„Nevím, kde je Petr. V poslední době se před námi dost uzavřel. Na něj je to dost zvláštní, není ten hloubavý typ, co by si nechával věci pro sebe a co vím, tak v jeho rodině je všechno v pořádku. Ale vypadá, že ho něco trápí. Často beze slova mizí," zatvářil se zachmuřeně.

Harry na něm viděl, že mu to dělá starosti. O to spíš mu to přišlo líto, když věděl, co za tím jeho odstupem pravděpodobně vězí. V tuto dobu už se dost možná Voldemort pokouší získat Červíčka na svoji stranu a Harry se musel hlídat, aby svoje opovržení vůči tomu klukovi nedával okatě najevo.

Remus vydechl a pokračoval: „A Dvanáct-chci říct James..."

„V pořádku, Remusi," skočil mu do řeči, „o nich to taky vím. Takové věci před někým, kdo už má podezření, neutají. Zjistil jsem to docela nedávno. Zaslechl jsem, jak si říkají přezdívkami."

Polopravdy a lži, to teď byl jeho život. Ne, že by to v době jeho studia se všemi těmi intrikami bylo jiné. Člověk už to pomalu ani nevnímal jako něco nepohodlného.

Tíha v ramenou staršího Nebelvíra pominula. Remus se na Harryho usmál, a pak se zatvářil nakysle: „Ti dva jsou nejspíš někde v knihovně nebo prolézají tajná zákoutí Bradavic. S vekou pravděpodobností to bude něco proti školnímu řádu."