Návrat do minulosti | HARRY POTTER

21. Ochránce 3/4

Hrudník druhého mladíka se divoce vzdouval pod návalem emocí a Harry by přísahal, že v Remusových očích zahlédl slzy. A v ten moment si uvědomil, že konečně získal jeho důvěru.

„Vždyť je ti sedmnáct! Jak můžeš být úhlavní nepřítel Voldemorta? To je přece šílené. Jak se něco takového vůbec stane?"

„Tohle si nechám pro sebe, protože by to mohlo moc věcí změnit, ale řekněme, že za to mohla jedna hloupá věštba. Nejde to změnit. I když jsem chtěl a vlastně bych mohl, když jsem tady, ale asi jsem příliš zodpovědnej na to, abych to dopustil. Protože co já vím, co bych tím změnil? Uškodil bych někomu jinému? Podělal celou časovou linku úplně jinak? Prostě to tak je."

„To je mi moc líto, Harry."

„To nemusí, Remusi, vážně. Každopádně říkám to jenom tobě, protože ti věřím. Není to tím, že bych nevěřil tátovi a Siriusovi, ale mám důvody, proč jim to neříct. Vážné důvody. A pokud dovolíš, nebudu je sdělovat ani tobě. Takže bych byl vážně rád, kdyby tohle celé zůstalo jen mezi námi. Už jen to, že jsem to řekl tobě, bude problém, pokud se to dozví Brumbál. Nasliboval jsem mu, že budu mlčet a namísto toho dělám úplný opak."

„Neboj se, Harry, budu mlčet jako hrob. Chápu, že to není snadné."

„Takže mi věříš?"

„No, nebudu tvrdit, že tomu všemu rozumím a že nemám jisté pochybnosti, ale všechny ty detaily, které jsem si vyslechl, vlastně dávají smysl. I to, žes znal moje tajemství a že jsou ostatní zvěromágové. Najednou to vidím v jiném světle. A stejně tak znáš věci, které neznají ani ostatní z party. James ani Sirius nevědí, že je moje prostřední jméno John. Jak tohle víš?"

„Vlastně na to přišla moje spolužačka Hermiona. Než jsme tě poznali, jel si s námi vlakem do Bradavic a na tvém kufru bylo Remus J. Lupin. Moje kamarádka se dopídila, že seš náš budoucí profesor a no, nechci říct, že je vlezlá, ale když ji něco zaujme, tak vždycky zjistí, co potřebuje. Takže to byla ona, kdo s tím přišel. Nevzpomínám si už jak."

„Koukám, že máš taky pěkně vykutálené kamarády."

„Ani nevíš jak moc! Já, Hermiona a Ron jsme způsobili daleko víc potíží, než vy všichni dohromady."

„Tak tomu se těžko věří."

„Ne, vážně, Remusi, jsme chodící katastrofa. Řekl bych, že to budu mít v genech," zazubil se. „A samozřejmě neuškodilo, že jsem zdědil tátův neviditelný plášť."

Remus si vybavil pár měsíců starý incident s pláštěm, při kterém se chtěl James před Harrym chvástat, a něco mu došlo. „Řekls, že tvůj otec zemřel."

Chvíli bylo ticho. A vlastně i to ticho bylo jako sto nevyřčených slov. Remus pochopil.

„Chtěl si zabránit smrti Jamese?"

Harry se ošil. Věděl, že nemůžu říct pravdu, přestože už toho Remusovi vyklopil dost. Tohle by byl moc velký zásah. „Něco takového. Prosím tě, neptej se mě na to."

Přikývl, mladý lykantrop byl naštěstí velmi trpělivý a chápavý, a ačkoliv by rád znal pravdu, respektoval hranice.

„Pořád je to ale neuvěřitelné. Ty tvrdíš, že seš syn Lily a Jamese."

„Jo. Máš pocit, že na to nevypadám?" zdvihl rozverně koutek úst.

„Vlastně to začíná dávat velký smysl. Jen ta představa, že se dá takto cestovat časem. Chápej, je těžké to přijmout."