Návrat do minulosti | HARRY POTTER

24. Je čas, hochu 2/3

Dívka na něj zaraženě zírala. Podle postoje a výrazu bylo očividné, že se jí celý ten monolog dotknul a že ji píchl osten viny. Možná potřebovala, aby jí to někdo řekl. Aby se probrala. Všichni ji vždycky popisovali jako dobrosrdečnou, inteligentní a férovou ženu. Někde tam uvnitř přece musela být, i v těle dospívající holky, kterou zřejmě neblaze semlely hormony.

„Cos chtěl říct?" otázala se tiše.

„Zapomeň na to, Lily."

„Ne, nezapomenu. Cos myslel tím, že se ti nechce věřit, odkud pocházíš? Jaká představa?"

„Říkám, nech to být, Lily. Nechci ještě dělat větší dusno," utnul to. Nenapadalo ho v tuto chvíli nic, čím by to celé zamluvil, tak jen znovu dodal: „Prostě mě neznáš."

Uvolnila postoj a vzdychla, i když ten pocit viny ji ve tváři zůstal.

„Můžeš si za to sám, že ti nedůvěřujeme. Jsi celý takový tajemný, nic o tobě nevíme. Nic o tvé minulosti, jen zbytečné a nic neříkající drobnosti. Nesvěřil se nikomu, neznáme tě. Ani James, Sirius nebo Remus... a pak ti..."

„Remuse z toho vynechej, prosím tě," skočil jí do řeči.

Lily se po něm ohlédla s podezřením. „Co je s Remusem?"

„Nic, prostě ho do toho netahej. Je jediný, komu věřím."

„Harry..."

„Řekl jsem, že nic, Lily. Už se mě na nic neptej. Nic ti neřeknu. Nemůžu."

„Proč bys nemohl?" natáhla dlaň, zřejmě aby se ho ve smířlivém gestu dotkla, ale hned ji zase stáhla.

Píchlo ho u srdce a přivřel ublíženě víčka. „Prostě nemůžu."

„Vyhrožuje ti někdo? Máš problémy?"

„Ale ne. Prostě to není vaše věc, je to můj problém."

Obočí jí vyletělo do čela, když překřížila paže přes hrudník. „Víš, jediné, co o tobě víme je, žes přišel z Kruvalu. Škola samotná nemá nejlepší renomé. Je známá tím, že podporuje černou magii a lidi v ní jsou tak... Prostě po tom všem, co si o tobě vlastně máme myslet? Odkud vlastně pocházíš? Co tvoje rodina?"

Pročísl si rozcuchané vlasy a hned na to si promnul i oči. „Vážně seš ten typ člověka, co odsuzuje lidi podle toho, odkud přišli? Ještě před chvílí jsem byl Nebelvír, který musí být v jádru dobrák. Proč se tak chováš? Vážně. Nezníš mi jako ty. Ta holka ze začátku roku neměla předsudky, nedala na drby, nesnažila se nikoho znevýhodňovat. Navedl tě James? Teď přemýšlíte jako jeden? Nebo ses prostě zničehonic rozhodla, že mi teda znepříjemníš zbytek školní docházky jen proto, že jsem s tebou nechtěl nic mít? To vážně tak špatně neseš odmítnutí? Vždyť máš přece na víc, Evansová."

Kousla se do rtu a zatvářila se zarputile, ale Harry jí nedal šanci se proti tomu bránit.

„Tolik let máš před sebou kluka, který tě z duše miluje. Vypadá vlastně úplně stejně jako já. Je chytrý, zábavný a projevil svůj zájem už tolikrát. A ty sis ho prostě nevšímala. Já už jsem vážně nevěděl, jak jinak ti to mám dát prostě najevo. Že nemám zájem. Neber to osobně, ale tys mě úplně zahnala do kouta. Bylas neodbytná. Uznávám, že když mi ujely nervy, že jsem to už přehnal, nechtěl jsem tě rozplakat, ale už jsem nevěděl, co jiného by mohlo zabrat. Začínalas mě děsit. A ke všemu sis mě idealizovala. Prostě to nešlo," rozhodil rukama v nelibém gestu. „Já mám holku, jmenuje se Ginny. Doma na mě čeká. Až skončí škola, budeme zase spolu. Nikdy bych jí takhle neublížil."