Návrat do minulosti | HARRY POTTER

17. A je to venku 2/3

„Ahoj, Harry," naklonila hlavu.

„Ahoj," odkašlal si, načež mávnul hůlkou ke špičce nosu.

Sledovala ho se zájmem, formuli, kterou vyslovil, zřejmě ještě neslyšela. „Co to bylo za kouzlo?"

„Inkantace, kterou používají alchymisti a bylinkáři při práci s nervovými, paralytickými nebo omamnými látkami, které se zaměřují na čichové vjemy."

Měl vlastně štěstí, že se mu ta formule vybavila. Nebýt toho fiaska s Romildou Vaneovou, tak by ho Hermiona zřejmě ani nedovzdělala.

„My budeme pracovat s takovými látkami?" podivila se.

„Ne, ale musel jsem si utlumit čich, protože ten tvůj parfém je hodně nepříjemný a dráždí mě. Promiň."

Klesla jí ramena, když jí to došlo. „Ah tak. Já, omlouvám se, asi jsem to s tou vůní trochu přehnala. Někdy neodhadnu svoji míru."

No jistě, jak jinak. Ono to totiž zcela určitě nebylo naschvál, abys mě omámila, mami.

„Můžeme začít, co říkáš? Ať to máme rychle za sebou."

Zakabonila se, ale jen nádech poté už se tvářila jako anděl, přestože tón, kterým promluvila, musel jednoznačně patřit ďáblu: „A to mi ani neřekneš, že mi to sluší?"

Takto přímý útok Harry nečekal, až ho to na pár vteřin odzbrojilo. „Dobře, tak ti to sluší."

„Nic víc?"

„Lily, snad tady nejsem od toho, abych hojil tvoje mindráky nebo o co jde. Vždyť víš, že ti to sluší. Ale chtěla ses snad učit, nebo ne?"

Někde uprostřed hrudi se mu začínal šířit pocit rozhořčení. Věděl, že je Lily hodná holka a dost pravděpodobně asi dala na rady svých hloupějších kamarádek, ale copak si sama neuvědomovala, že už to přeháněla? Pokud byl tohle její dnešní cíl, tak to mohli rovnou zabalit.

Dotknul se jí, protože vzápětí si odfrkla a otráveně pronesla: „Potter by mě určitě samou láskou sežral."

„No vidíš, tak možná by ses měla zeptat jeho, protože já nejsem James," zhrubl mu hlas, když už mu bouchly saze.

Za to Potter ano. A začínám pochybovat o tom, jak se to mohlo stát!

„Harry, je ti dobře?" optala se starostlivě, tentokrát to působilo opravdu upřímně a nejen jako přetvářka. „Vypadáš nervózně."

„Nejsem nervózní," promnul v dlani hůlku. Svrběly ho prsty. Takové jedno obliviate by přišlo najednou vhod. „Můžeme teda už začít?"

Pokrčila rameny a on s krátkým přikývnutím přešel ke katedře, na kterou si odložil pergameny s poznámkami. Postavil se k ní zády, aby zklidnil tep a našel opět svoji vyrovnanost.

To, co však následovalo, mu skoro zastavilo srdce. Kolem hrudního koše se mu obmotaly dvě drobné paže a za krkem ucítil dech.

„Uvolni se, Harry. Jestli chceš, můžu ti namasírovat ramena a krk, říká se, že to pomáhá."

Tak a dost. Tentokrát už se neovládnul a prásknul dlaní o dřevo před sebou. Odstrčil od sebe Lily a s jasně vepsaným hněvem na mimice obličeje se obrátil k ryšavé Nebelvírce.

„Tak to by zatraceně stačilo, ma... Lily. O žádnou masáž ramen od tebe nestojím. A u vůbec nemám zájem se uvolňovat ve tvojí společnosti," zamrkal, to znělo vážně dost blbě. „Jestli ti šlo dneska jen o tohle, tak se zase můžeme sebrat a jít."