Návrat do minulosti | HARRY POTTER

22. Ochránce 4/4

„Harry, Harry," dívčí hlas rezonoval společenskou místností jako ozvěna. „Stůj."

Ale Harry předstíral, že neslyší.

„Počkej na mě, prosím, něco bych ti..."

Pořád nereagoval na volání a už i všem ostatním bylo jasné, že to není náhoda. Ale ani společenská místnost nebyla tak velká, aby spolužačce unikl. Protože i kdyby se ukryl v chlapecké ložnici, hrad by jí dovolil vstoupit, ačkoliv kluci do těch dívčích nemohli. Bylo to nefér.

Takže bylo jen otázkou času, než ho dohoní. A jakmile se tak stalo, Harry se prudce otočil a zlověstně si Lily prohlížel. Nemusel v podstatě ani nic říkat, aby vyjádřil, co si myslí.

„Nebuď tak otrávený, že mě vidíš," pronesla dotčeně.

Harry nemohl jinak. „Představ si ale, že já docela jsem. Zvláštní, že?"

„Já jsem myslela, že..."

„Tak raději nemysli, Lily. Zřejmě to pro tebe není zdravé," trhalo mu srdce, že zvolil tuhle taktiku zlouna, ale začal ztrácet naději, že bude cokoliv jiného fungovat. Ani po těch měsících si jeho matka nedala pokoj. Dokonce ani ten incident na chodbě po doučování s ní nehnul. Sám neměl v povaze být na lidi takto hrubý, jednoduše se mu to příčilo. Malou výjimkou byl možná Malfoy junior, ale to byl přece jen jeho školní rival, který mu to oplácel stejnou mincí. Ale mluvit takto s Lily bylo bolestivé, navzdory tomu, že se musel tvářit, jako by to byl jeho denní chleba. Musel docílit toho, aby na něj konečně zapomněla.

„No dovol?" ohradila se zvýšeným hlasem a oči se jí zaleskly neprolitými slzami.

„Ne, nedovolím. Tobě už nedovolím nikdy nic, Evansová. Jsi otravná, vtíravá a lezeš mi krkem. Nevím, jak ti ještě vysvětlit, že mě máš nechat na pokoji, protože tomu tvému nemyslícímu mozku to asi desetkrát nestačilo," nahnul se k ní a nebezpečně hrubým a tichým hlasem to k ní doslova zasyčel, aby těm slovům dodal trochu naučené zlovůle. Než stačila odpovědět, zmizel rázným krokem z jejího zorného pole.
A ona tam zůstala zaraženě stát s tváří promočenou od slz. Těžko říct, jestli za to mohlo zlomené srdce nebo ponížení, ale tentokrát si byl Harry jistý, že to zabralo.

***

„Kde je? Kde je ten hajzl?"

Harry seděl u stolu v knihovně a dělal si domácí úkoly. Vlastně to očekával, ale přesto se tvářil překvapeně, když k němu jako tajfun přiběhl jeho otec a shodil mu věci ze stolu. I kalamář, který se rozlil po podlaze. Popadl ho za límec a postavil ho za nohy.

„Cos jí provedl, ty parchante? Proč Evansová brečí? Cos jí řekl?"

Harry se snažil tvářit, že je nad věcí, ale pravdou bylo, že byl překvapený sílou svého otce. A jeho motivace byla dostatečným bubákem, aby se mu rozbušilo divoce srdce. Pokud dnes neskončí jako šváb, bude mít při nejmenším zlomený nos.

Přesto se dál tvářil, jako by se ho to netýkalo. „Nic jsem jí neudělal. To spíš on by se měla zamyslet nad sebou a nad svým chováním."

„Hajzle! Vetřel ses mezi nás a dělals, že seš náš kamarád, Browne. Celou dobu ses jen přetvařoval a hrál si na hodnýho hošánka a oběť, ale tohle už ti nikdo z nás nežere. Seš prolhanej zrádce a někomu tak čistýmu a hodnýmu jako je Lily, nesaháš ani po kotníky."

Odfrknul si. Čistě proto, aby svého otce ještě víc popudil. Potřeboval, aby z něj byl ten příslovečný hrdina před očima všech ostatních. Co bylo na tom, že se sám postavil do role záporáka. Za pár týdnů nebo měsíců už si na něj stejně nikdo nevzpomene, jakmile se vrátí do své doby. A jeho rodiče snad konečně pochopí, že patří k sobě.
Napřáhla se proti němu pěst a Jamesův hlas zahřměl: „Sundej brýle!"

V Harrym hrklo.

„Sundej ty podělaný brýle, Browne!" zakřičel James znovu.

A třebaže Harry věděl přesně, co ho čeká, ochotně a s klidem si sundal brýle v očekávání rány, která přišla hned záhy. Složil se na zem a chytil se za nos, ze kterého mu začala téct krev.

James na něj ukázal: „Ještě jednou jí něco uděláš, řekneš, nebo se na ni jenom podíváš a seš synem smrti."

Dvanácterák už se chystal odejít, když v tom se ještě jednou rozčíleně otočil a tasil hůlku, kterou zamířil přímo na klečícího mladíka na zemi.

„Za tohle zaplatíš," zahřměl a přesně ve vteřině, kdy otvíral ústa k vyslovení kletby, se ozval z druhé strany výkřik.

„POTTERE! NE!" dívka s dlouhými ryšavými prameny přiběhla k Harryho otci a popadla ho něžně za paži. „Ne, Jamesi, nedělej to. On za to vůbec nestojí. Nestojí za to, aby tě vyloučili ze školy. Těsně před koncem."

James se po ní otočil. To bylo poprvé, co mu řekla jménem. Dlaní, v níž držel hůlku, sklouznul po stehně k zemi. S otevřenými ústy ji sledoval a naprosto se mu z hlavy vykouřila veškerá slova.

Harry skrytě a s úsměvem pozoroval, jak se jeho otci začaly třást ruce, jak jeho hlas vypověděl službu, zatímco se Lily na něj vřele usmívala.

Chytila ho pevněji za paži a nespustila z něj oči. „Posadíme se spolu, co říkáš? Už si ho potrestal dost. Bude si to pamatovat, neboj. A já bych ocenila společnost."

Harry rychle sklonil hlavu, aby nebyl vidět jeho spokojený výraz. Nos ho bolel jako čert, ale někde ve středu hrudi cítil úlevu. A z ramen mu někdo sejmul pekelnou tíhu.

Než však James ochotně Lily následoval, nenávistně vztyčeným ukazováčkem ještě na Harryho zamířil se slovy: „Ještě jednou, Browne! Ještě jednou provedeš něco, co by Lily ublížilo, tak..." názorně si přejel prstem po krku v náznaku pomsty.

Zkrvavený Harry se krčil na zemi, ale přese všechno, co se právě událo, se nedokázal přestat usmívat.

Přece jenom k něčemu ta oběť byla. Pokud posloužila vyššímu účelu, nikdy toho nebudu litovat.