Návrat do minulosti | HARRY POTTER

20. Ochránce 2/4

„Jednoho večera jsem byl u Siriuse doma. V domě Blackových. Grimmauldovo náměstí zůstalo po smrti jeho rodičů prázdné. A Regulus... No, o Regulusovi se dodnes neví, co se s ním stalo."

Bylo vidět, že to Remuse opravdu zaujalo, protože Harry znal informace, o kterých nemohl jednoduše vědět. Ani s nimi Sirius o své rodině nemluvil, zřídkakdy si postěžoval na svoji matku. A i když byl Regulus s nimi ve škole o ročník níž, neudržovali žádný kontakt. A nebylo to tím, že by byl ze Zmijozelu. Sirius jednoduše přetrhal s rodinou veškerá pouta poté, co utekl z domu.

„Nechci tě zatěžovat detaily, mohl bych toho prozradit mnoho. Sirius je můj kmotr," zdvihl koutek. „I když to zní šíleně, já vím. Kdo by zrovna jemu svěřoval malé dítě, že?" nadhodil pobaveně. I Remusovi cukly koutky.

„To proto znám Grimmauldovo náměstí vcelku dobře, trávil jsem tam dost času poslední roky. A řekněme, že knihovna Blacků je dost...no zajímavá. Pravděpodobně si tam nikdy nebyl, Siriusova matka by z toho nejspíš měla mrtvici," zažertoval. „Vlastně měl její obraz vždycky problém i s mojí přítomností. Krátura na tom nebyl o moc líp."

A Remuse to popravdě rozesmálo taky, protože to bylo vcelku přesné. Na tváři se mu rýsoval smířlivý výraz, neboť kdyby tohle všechno nebyla pravda, odkud by Harry znal všechny tyhle detaily? Jasně, Remus u Blacků doma nikdy nebyl a všechny ty detaily mohly být jen smyšlené, aby působily věrohodně, ale že si Walburga Blacková nechala namalovat obraz, o tom Remus od Siriuse v minulosti slyšel. A o Kráturovi toho taky slyšel nemálo. Tímto při nejmenším si mohl být jistý.

„Ale abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct. Blackovi, jak jistě víš, nebyli zrovna spořádaní kouzelníci a černá magie jim vůbec nebyla cizí. V jedné z těch knih jsem narazil na neregistrovaný obraceč. Byl jiný, než s jakými jsem se v minulosti setkal. A než se zeptáš, tak ano, už jsem dřív měl tu čest díky spolužačce, ale to je vedlejší. Běžné obraceče nemají tu schopnost přenést člověka na větší časové vzdálenosti. A už vůbec nemají schopnost tě přemístit. Ale tenhle obraceč byl prostě úplně jiný. Podle Brumbála bez pochyb vyráběný někým velmi schopným na míru. Pro vlastní potřeby, nevíme to jistě, ale ministerstvo o něm nemělo ani páru."

„Chceš říct, že někdo z Blacků vytvořil obraceč, který dokáže přeskočit roky, desetiletí?" optal se prefekt zaujatě, tentokrát z jeho slov čišela jasná zvědavost, byl už napůl cesty k tomu, aby Harrymu uvěřil.

„Jo. Neměl jsem tušení, čeho je schopný. Celé se to seběhlo tak rychle, neměl jsem v úmyslu cestovat tak daleko, chtěl jsem jen..." vzdychl a posunul si brýle.

Remus poznal ten provinilý výraz. „Chtěl si jen zabránit událostem, které se staly nedávno v tvé době."

„Přesně tak. Šlo mi jen o to někoho zachránit. Chtěl jsem prostě pomoct. A než jsem zjistil, co se vlastně děje, tak nejenže mě ta zpropadená věc přemístila do Bradavic, což by nemělo být možný, ale zároveň o nějakých dvacet let zpátky. K vám. Asi nemusím vykládat, že jsem byl v šoku. A zároveň rád. Představ si, že by mě ten obraceč vzal na místo, odkud jsem ho použil. Objevil bych se v domě Blacků. To by byl neskutečný průser."

„To bychom teď spolu asi nemluvili. Z toho, co vím o Siriusově rodině, bys nedopadl nejlíp."

„No právě. Možná bych i pochopil, že dokáže někdo obraceč využít i jako přenášedlo, ale Bradavice? Vždyť by nemělo být možné se sem dostat. A ani Brumbál na to nemá odpověď."

„Takže Brumbál ví všechno?"

„Ví jen to podstatné, zakázal mi mluvit o budoucnosti. To se dalo čekat. Vlastně to ví i McGonagallová, byla u toho, když jsem Brumbálovi ten obraceč dával. Po cestě se rozbil a obyčejný reparo ho nespraví, takže ho musel předat odborníkům a říct o mně ministerstvu. Jsem tady tak trochu nelegálně. Chce to čas, není to snadný. Shodou okolností jsem měl v mé době nastoupit do sedmého ročníku, takže se jaksi naskytla příležitost, že dostuduju s vámi. Jenže kdo měl tušit, že to bude tak těžký? A že mě bude stíhat moje vlastní matka?!"

Remus zlehka natočil hlavu, pořád v jeho gestu byla drobná nedůvěra. Ale Harry byl přesvědčený o tom, že se to nakonec zlomí.

„A hned jakmile jsem se objevil tady, tak jsem narazil na Jamese a Siriuse. Prostě celý moje podělaný štěstí. Hned první střet a rovnou ti dva. Můj otec a můj kmotr. Nevěděl jsem, kde jsem a kdy to vlastně jsem, ale jakmile jsem je uviděl, docvaklo mi to. I když se tomu zatraceně špatně věřilo, důkazy proběhly rovnou kolem mě. A doslova jsem se z nich posadil na zadek."

Hnědý pohled zamrkal. „Otce a kmotra?"

„Ke všemu se dostanu. Zavedli mě k Brumbálovi, teda já jsem dělal, že nevím, kudy se k němu jde, protože samozřejmě, že jsem to věděl. Strávil jsem u Brumbála v pracovně tolik hodin, že bych to nespočítal na prstech. Celé se to vymklo z rukou a věděl jsem, že jedině Brumbál je schopný mi zase pomoct. Na koho jiného se tady taky obrátit, že jo. Celá ta věc kolem obraceče se táhne už od začátku roku, takže nebylo zbytí. Musel jsem si změnit jméno a vymyslet nějaký ty rodinný historky a původ.

„Takže si nám lhal i v tomhle," přednesl Remus lehce zpruzele. „Neznáme ani tvoje jméno."

„Ne tak úplně. Jsem Harry, v tom jsem nelhal. Jsem jen jednoduše nemohl použít svoje příjmení. Tak jsem použil Brown. Stačí, že vypadám, jak vypadám."

„Jak to s tím souvisí?"

„Ale no tak, Remusi, tohle ti přece muselo dojít. Podívej se, jak vypadám. Přece jsem nemohl pobíhat po hradě jako Harry James Potter a tvářit se, že s Jamesem nejsme do rodiny."

Strnul. Krev se mu vařila v žilách a po tváři pobledl. Remus si ho prohlédl, jako by ho opravdu viděl poprvé a najednou všechno začalo dávat smysl. No jistěže to byl Harry Potter. Vždyť si půlka Bradavic myslela, že je Harry Jamesův příbuzný. A když si ho prohlídl víc zblízka, zalapal po dechu.

„Tvoje oči..."

„Mám je po matce. Tak si mi to vždycky říkal."

„Já?"

„Tvoje budoucí já. Z mojí doby. Že jsem tolik podobný Jamesovi, jen ty oči mám po matce."

„Znáš mě z budoucnosti," reagoval věcně. „Jistěže. Pokud je Sirius tvůj kmotr a Lily s Jamesem tví rodiče, pak to dává samozřejmě smysl." Přesto se neubránil pocitu, že i v budoucnosti působil jako páté kolo u vozu. Nebyl pro Harryho vlastně nic jiného, než přítel jeho rodičů a kmotra. Jistým způsobem to bylo zraňující.

A Harry si toho zklamaného stínu v jeho obličeji všiml, tak dodal. „Víš, proč jsem v obraně tak dobrý?"

Remus vzhlédl a pokrčil rameny.

„To jen díky tobě. Byl si mým nejlepším učitelem. Naučil si mě všechno, co umím a znám. Byl jsi ten nejlepší profesor obrany, kterého kdy Bradavice měly."

„Cože? Já a profesor? Ale prosím tě, jak by se něco takového mohlo vůbec stát? Vždyť s mým handicapem to nejde."

„Brumbál byl v té době stále ředitelem," podíval se na něj, jako by to vysvětlovalo vše. „Měl pro tebe slabost. A hlavně bez ohledu na tvůj stav, tě všichni milovali. Remusi, jen díky tobě jsem ve své době nejednou přežil v těžkých dobách."

„Jak to myslíš?"

„Je válka. Voldemort se v mé době pokouší o převrat. A já jsem jeho úhlavní nepřítel. Čelil jsem mu víckrát, než bych dokázal spočítat. A pokaždé jsem vyvázl bez větších zranění. A to jenom díky tomu, cos mě naučil ty. Vděčím ti za svůj život."