Návrat do minulosti | HARRY POTTER

13. Pochybnosti 2/4

„Jamesi, drahoušku, tady jsi," postarší žena s přívětivým výrazem se hrnula ke svému synovi, a kdyby se zavčasu James nevytrhnul ze sevření, určitě by ho uškrtila. Nebo to tak alespoň vypadalo podle toho, jak se ho snažila k sobě tisknout. Nakonec mu alespoň vlepila na rty obrovskou pusu a štípla ho do tváře. „Jak ráda tě vidím. Vypadáš hubeně."

„Mami, prosím tě," odtáhl se z jejího zorného pole James a zamračený si otíral tváře, „nemůžeš si tuhle ostudu nechat aspoň na doma?"

„A tebe samozřejmě taky, Siriusi," otočila se vzápětí s širokým úsměvem na druhého chlapce, pohladila ho po paži a ten jí úsměv upřímně opětoval.

Harry se začal pobaveně usmívat, když viděl, jak se jeho otec rozčiluje. Co by dal za to, aby ho takhle vítali rodiče při každé cestě na nádraží. Něco takového nikdy nezažil a nezažije. Ale přestože to vypadalo, že si James takového privilegia neváží, ve skutečnosti bylo v jeho očích poznat, že své rodiče bezmezně miluje. Byla to jen póza. A Harry na jednu stranu chápal, že nechtěl před spolužáky - a hlavně Lily - vypadat jako maminčin mazánek. Celá ta situace byla jednoduše spíš zábavná. A zdálo se, že paní Potterová tuhle hru už moc dobře znala, vůbec jí to nevyvedlo z míry. Naopak ještě nadto synovi pročísla prsty vlasy.

„Vítej, Jamesi," natáhl k němu důvěrně dlaň starší prošedivělý muž.

Nejen podle nápadné podoby bylo jasné, že se Harry právě díval na svého dědečka. Měl oči jako James a z části i podobné rysy ve tváři, i když tam byly poznat geny z obou stran. Oba Potterové nebyli příliš vysocí, rozhodně byli menší než Sirius, a Harry taky nikdy nebyl z těch vyšších. Nicméně jak se zdálo, tak černé vlasy získali Harry s Jamesem ze strany své babičky, i když ty její už taky pomalu šedivěly.

Poté, co si potřásl nejstarší Potter se Siriusem, všechny zraky se stočily zase k němu.

„A tohle je..." pan Potter si Harryho prohlížel s nebývalým zájmem, pak se otočil na svou ženu s žertem na rtech: „Nevěděl jsem, že James byl z dvojčat, něco jsi mi zapomněla říct, drahá?"

Paní Potterová si překryla rty dlaní a zírala na něj se stejným překvapením, načež nakonec nadšeně zvolala: „Panečku, chlapci, to je neskutečná podoba! To je neuvěřitelné."

„Mami, tati, tohle je Harry Brown. Přestoupil k nám na začátku roku. Mohl by u nás zůstat na Vánoce? Nemohl jsem ho v Bradavicích nechat samotnýho."

„A nemáš strach, že si na konci prázdnin budeme chtít nechat spíše jeho a tebe pošleme s kufříkem do světa?" dobíral si svého syna dobrosrdečně. „Vždyť by tu záměnu nikdo nepoznal."

„Hej!"

Harry se začal znovu smát. Pravděpodobně se u Potterů jeden nikdy nenudil. Rozhodně si své prarodiče v okamžení oblíbil. A stejně tak jejich smysl pro humor. Jaká škoda, že je nikdy dřív nemohl poznat, jeho život mohl být o tolik lepší. Doteď by ho však nenapadlo, že budou tak... no, nebyli zrovna nejmladší. Nikdo mu o nich nevyprávěl a nedochovaly se ani jejich fotky. Pravděpodobně měli Jamese hodně pozdě i na kouzelníky, protože už teď působili spíš jako Jamesovi prarodiče než rodiče.

„Ale jistěže, vůbec se nemusíš ptát, drahoušku. Nikdo by na svátky neměl být sám. A my moc rádi Harryho poznáme, viď Fleamonte?" pohladila žena syna znovu po tváři.

James se jí zase vytrhl s výhružným: „Mami!"

„No jo, už toho nechám," zazubila se škodolibě. „Možná."

Sotva Harry zamrkal, už se k němu natáhla napřažená ruka. „Jsme to ale nezdvořáci. Těší mě, Harry, já jsem Fleamont Potter a tady ta nádherná a úžasná žena po mém boku, to je má manželka Euphemia."

Harry ruku nadšeně přijal a na oba slušně pokývnul. „Moc mě těší."

„Opravdu vypadáš jako náš James, až na ty oči. Je to neskutečná podoba. Kdybych nevěděl, že nemůžeš být náš příbuzný, skoro bych svou ženu podezříval, že mi zahnula se sousedem."

„Fleamonte!" píchla ho ukazováčkem do boku, ale oba se přes všechno to popichování na sebe láskyplně usmáli.

„Netvrď mi, drahá, že ti to nepřipadá zajímavé. Říká se, že každý máme na světě nějakého dvojníka, zdá se, že náš James už toho svého našel. Nebo ty jeho?" mrknul na něj.

„Ale co tě nemá, manželi můj, vždyť mají oba naprosto jiné... brýle."

Tahle poznámka tentokrát rozesmála i Jamese, který se doposud tvářil zpruzele, vyměnili si se Siriusem záškodnické pohledy.

„Jo, je to docela zajímavá shoda okolností, pane Pottere," promnul si Harry nervózně krk. Všichni na něj pořád zírali, až měl pocit, jako by začali něco tušit, i když to bylo nemožné.

„A ke všemu je i stejně starý a chodí s námi do Nebelvíru," dodal James způsobem, ze kterého vyznívalo, že je snad na to hrdý. A Harryho obemklo příjemné příslovečné teplo.

„Můžeš mi říkat jménem, Harry. Budeme spolu trávit Vánoce, no ne? Tak není nutné být tolik formální."

„Dobře, ehm... Fleamonte."

„Mně taky můžeš říkat Euphemio, nebo Mio, Harry, stejně jako Jamesovi blízcí kamarádi. Ale už bychom měli vyrazit, před nádražím máme vůz."

„Mně můžeš říkat Siriusi," doplnil tu šarádu přihlížející a do teď neobvykle tichý Black.

„Šašku."

„Nebo tak."