Návrat do minulosti | HARRY POTTER

10. Tátova zášť 2/3

„Pane Profesore," pokýval hlavou černovlasý mladík.

„Vítej, Harry," vstřícný pomněnkový zrak Albuse Brumbála za půlměsíčkovými brýlemi spočinul na Harryho tváři. „Předpokládám, že se ke mně jdeš informovat, jak to vypadá s tvým obracečem?"

„Ano, samozřejmě, pane."

„Naneštěstí pro tebe nemám pořád ty nejlepší zprávy."

„Ale ne, vážně?" chlapec, který přežil, se sesunul na židli u ředitelova stolu a zklamaně svěsil ramena.

„Nechtěl jsem tě takto šokovat, omlouvám se. Není to tak strašné, jak to zní, ale žel Merlinovi obraceče času jsou velice mocné artefakty a není radno si s nimi zahrávat. Jak si sám mohl zjistit. A speciálně ten tvůj. Nebude to něco snadného a celá ta věc kolem jeho chodu ještě nějaký čas potrvá. Je v erudovaných rukou, ale i experti na tento druh magie a moci musí postupovat opatrně. Zatím s ním nejsme o moc chytřejší."

„Dokáží ho vůbec opravit?"

„Bylo mi řečeno, že nakonec ano, i když byli opravdu doslova okouzleni jeho sofistikovanými inovacemi."

„Jak dlouho asi?"

„To nikdo s přesností neví, předvídat termíny je lehkovážné."

„Nemají ani malý odhad?"

„Snad několik měsíců. Opravdu se to nedá s určitostí říct. Zatím tady budeš ještě muset nějakou dobu přečkat. Ale myslím, že tohle konkrétně tě zase tolik netrápí, viď?" pohlédl na něj ředitel tím svým analyzujícím pohledem, který viděl předem věci, které ani samotným lidem ještě nedocházely.

Harry sklopil hlavu. Vlastně by mu vůbec nevadilo, kdyby se nikdy nevrátil. V jeho době ho nic hezkého nečekalo. V jeho době neměl rodinu a jeho nejbližší umírali. Ale nedávný rozhovor s Remusem ho přiměl uvědomit si, že ve svém věku dospěl až moc rychle a zodpovědnost ho dohnala daleko dříve. V jeho přítomnosti měl ještě nesplacený dluh. Nebo jistou povinnost. Totiž zachránit svět.

Byť ho jeho otec rozčiloval, cítil se tady docela šťastný. Šťastnější než doteď. Smrt Brumbála a Siriuse byla pro něj stále čerstvá. Vidět zde oba dva živé a zdravé a vědět, že mají ještě život před sebou, byla úleva. Dal by cokoliv, aby to tak mohlo zůstat, ale ta jeho zatracená čest a smysl pro spravedlnost mu v tom bránily.

Jen lusknutím prstu by mohl znovu o všechny přijít. O rodiče, kmotra, Brumbála. Hermiona, Ron a Weasleyovi mu sice scházeli, ale věděl, že jsou v pořádku a že by bez něj všechno taky zvládli. Jen kdyby neexistovalo to zpropadené proroctví.

„Je to lákavé, že ano. Tíží tě svědomí a odoláváš svodům. Rád bys změnil chod věcí, ale víš, že nemůžeš. Člověku se nestane, aby poznal své vlastní rodiče daleko předtím, než se sám narodí," jako vždy v něm Brumbál uměl číst. Vlastně aniž by ho lépe znal. „Pochopil jsem, že sis prošel mnohým, Harry. Je ti to vidět na očích a lze to poznat z tvého jednání. Na sedmnáctiletého chlapce máš překvapivě dospělé názory. Poznamenala tě válka. Ztráta. Životní úděl."

Harry hlasitě polknul a vytřeštil oči.

„Neboj se, není to nic, co by mě překvapovalo. Vím, že jsem tě žádal, abys nikomu neříkal o budoucnosti, a to také platí. A mám pocit, že ti v tomhle mohu důvěřovat. Jsi uvážlivý mladý muž. Ale pokud jde o válku, očekávám ji už nějaký čas. Dříve či později k ní dojde. Věci eskalují. Jméno lord Voldemort začíná nabírat na síle a neznamená to pro kouzelnický svět nic dobrého."

Mladý Nebelvír na to nic neřekl, jen odklonil zrak na stranu. Jistěže byl Brumbál z této doby připravený na všechny varianty, ostatně jako vždy. Znal Voldemorta, věděl, co od něj čekat už od chvíle, kdy ho poznal jako malého kluka.

Vzdychl. Každému se opravdu nestávalo, aby poznal své rodiče před svým narozením. Ale lidem jako Harry se ani nestávalo, že by je poznal vůbec. A teď měl příležitost. I když to Brumbál nevěděl.

Nemusel nikomu vykládat o budoucnosti, nemusel nic měnit. Stačilo, že získal příležitost strávit čas se svými milovanými, protože už se nikdy nebude opakovat.

„Ministerstvo kouzel o tobě ví. Snažil jsem se situaci vykreslit tak, aby to nevyvolalo další problémy. Musel jsem jim slíbit, že dám na tebe pozor, což samozřejmě obnáší obezřetnost v tom, aby se informace o budoucnosti nedostaly do nepovolaných rukou. Nejsou tvou přítomností dvakrát nadšení, ale nic jiného jim nezbývá. Tak tedy doufám, že mě můj instinkt neošálil a že mě nezklameš, chlapče, protože jsem za tebe odpovědný."

Vstal a přešel ke kleci s bidlem, na kterém seděl Fawkes. Buďto měl za sebou ohňový den, nebo byl prozatím opravdu ještě mládě.

Přítomnost fénixe Harryho zahřála na hrudi. Měl Fawkese rád, zachránil mu život. A když se na něj mladík dobrosrdečně usmál, pták k němu na oplatku zaujatě naklonil hlavu. A nadto něco zatrylkoval. Brumbálovo obočí na okamžik vyletělo do čela, načež fénixe palcem pohladil po straně hlavy.

Usmál se. Fénixové se nepletli.

„Můžeš jít, Harry. Budu tě informovat, jakmile se dozvím něco nového," pokývnul Albus Brumbál bradou.

Harry se částečně zklamaný, ale částečně také šťastný, že tady ještě může zůstat, vrátil do nebelvírské věže.