Návrat do minulosti | HARRY POTTER

2. Obraceč času 1/4

Přišlo mu to tady povědomé. Ty zdi už viděl, stejně tak i louče na zdech. Ne, že by se s takovými předměty běžně setkával, ale zrovna tyhle vídával každoročně po dobu šesti let. Vypadalo to tady jako... Ale to přece nebylo možné. Nemohl být v Bradavicích. Obraceče přece měly za úkol přesouvat kouzelníky časem, ne prostorem. Ale jeho oči neklamaly. Před sebou viděl jasný důkaz.

Otřepal si špínu z kalhot a trika, nápis hlásal Kuddleyští kanonýři, i když to byl spíš tým, kterému fandil Ron. Ujistil se, že mu kolem krku visí obraceč. No, když už byl v týhle patálii, měl se aspoň jak vrátit domů.

Na chodbě bylo pochopitelně dost chladno a Harry nevybaven ničím jiným než jednou vrstvou oblečení, se zimou otřepal. Jako by to Merlin nechtěl, nebyl schopný si v ten moment vybavit ani jediné kouzlo, kterým by se byl schopný ohřát. Stále zmatená mysl ještě vstřebávala, co se to vlastně stalo.

Bylo mu jasné, že ho obraceč času poslal do minulosti, ale co dělá tady? Měl se sice objevit v minulosti, ale na místě, ze kterého se přesouval. Čekal, že možná natrefí na členy Fénixova řádu, nebo s trochou štěstí na živého Siriuse s Brumbálem. Zabolelo ho u srdce. Nejenže tady žádný Sirius s Brumbálem nebyli, ale očividně měl obraceč schopnost ho i přenést na místo, kde se normálně nedá ani přemístit. Tolik otázek mu proplulo v hlavě. Byl to nějaký experiment Blacků? Vylepšil někdo běžný obraceč, aby plnil jinou funkci? Nebo to nebyl ve skutečnosti obraceč ale pouhé přenášedlo? Pravdou bylo, že byl v Bradavicích. Ale co když se vůbec nepřesunul v čase?

A pokud by se ocitl v minulosti, možná bylo jedině dobře, že se nenacházel v domě Blacků. Mohl to být pořádný průšvih. A dost možná by to ani nemusel přežít – podle toho, co o Siriusově matce a rodině věděl. Ostatně stačilo poslouchat její obraz na chodbě.

Zpoza rohu se ozvaly dunivé zvuky. Slyšel smích a hlasité výkřiky, které měla na svědomí nějaká partička puberťáků. Dost možná někdo, koho ze školy znal. Zatraceně, to zase něco vymamlasil.

„Stejně mi neutečeš, to si s tebou vyřídím, kamaráde. Proč si jí to říkal? Teď před ní budu vypadat jako úplný vůl!"

Hlas, který Harry zaslechl, nezněl naštvaně, jak by se dalo předpokládat z obsahu, ale spíš pobaveně. Naproti se vyřítil nějaký mladík s dlouhými černými vlasy, byl větší než Harry. Usmíval se přes celý obličej a ohlížel se dozadu, zatímco klusal vpřed. Hned za ním vyběhl další a s černými vlasy jakbysmet, byl o něco menší. Ani jednomu zatím neviděl do obličeje, takže nemohl říct, o koho šlo. Načež mu došlo, že stojí na místě přikovaný jako solný sloup a vlastně tady nemá co dělat. Co teď? Jak z téhle situace vybruslí?

Jenže na to bylo už pozdě, neboť kluk s delšími vlasy mu běžel právě vstříc, skoro do něj vrazil, a i když měl Harry obyčejně pohotové reakce vycvičené díky famfrpálu, tentokrát byl pomalý a sotva udržel balanc. Nicméně figuře, která ho div nesmetla z trajektorie, bylo zřejmě naprosto jedno, kolem koho běží, protože se ten kluk na Harryho ani nepodíval, natož aby se omluvil za svoji neomalenost. Proběhl kolem a utíkal dál.

Harry se po něm otočil a zamrkal. Dal by cokoliv za to, že zrovna teď viděl...

„Promiň," to už do něj vrazil i ten druhý mladík, avšak tentokrát to Harry neustál a skončil přímo na zadku.

Chlapec si toho všiml, zastavil a ohlédl se. Když viděl, jak se Harry sbírá z chladné podlahy, tak se k němu vrátil. Aniž by Harry vzhlédnul, přistála pod jeho bradou nabízená dlaň.

„Fakt se moc omlouvám, polez nahoru!"

Harry se na něj konečně podíval a skoro se zakuckal: „Ta...ti?"

To nemohla být přece pravda. Srovnal si brýle na nose a znovu zamrkal. Ale on tam pořád stál. S tváří, kterou Harry vídával sám v zrcadle. Až na nepatrné rozdíly. A jinou barvu očí. Zalapal po dechu a nechal ústa otevřená dokořán.

„Ty ses musel asi pořádně praštit!" James Potter si ho se zájmem prohlížel, i když trochu prapodivně. „Ty seš odtud? Že jsem si nikdy nevšiml... Vypadáš jako..."

„Kde vězíš, Jamesi? Já myslel, že běžíš za mnou, ale pak se otočím a ty tam nejseš!"

Mladík, který Harryho téměř porazil jako první, se zadýchaný vrátil, sleduje Jamese s výčitkou ve tváři. James jen ukázal prstem na Harryho, který se pořád válel na zemi a civěl na oba dva jako by měl každou chvíli zešílet.

„To mě poser v Prasinkách, vždyť vypadá jako ty!" vykulil oči a oba si je přeměřil.

V tu chvíli už si Harry mohl být stoprocentně jistý, že se nemýlil, když kolem probíhajícího kluka považoval za Siriuse Blacka. Protože ten vejtaha a seladon se teď tyčil přímo nad ním vedle svého nejlepšího přítele.

„Neodpověděls," vybídl Harryho James a pořád držel ruku napřaženou.

Harry ji vděčně přijal, aby se postavil zase na nohy.

„Já, já... Ne, do Bradavic nechodím. Teda nechodil jsem," začal vymýšlet nějakou uvěřitelnou lež. „Až letos mám nastoupit."

Tak nějak předpokládal, že ahoj tati, jsem tvůj syn, jen jsem si trošku pohrával s obracečem času, no a máš mě tady, nebude úplně nejlepší vysvětlení.

„Přestěhovali jsme se, tak přestupuju z jiné školy."

„Z jaké?" zajímalo Siriuse. „Nejste vy dva něco do rodiny?"

„Nech toho, Tichošlápku!" plácl ho po rameni James.

„Z Kruvalu," vyhrkl Harry první, co ho napadlo. Kromě Kruvalu a Krásnohůlek vlastně jiné školy neznal a nejspíš by těžko vysvětloval, že by byl z Krásnohůlek.

„Z Kruvalu, jo? A seš tady tak pozdě? Už je dávno po slavnostním zařazování. Dokonce je i po večeři."

„Já vím. Já jsem totiž... Zabloudil. Jo. Zabloudil. Motám se tu už celý hodiny, to schodiště..."

Sirius se rozesmál a s ním i James, ale nevypadalo to, že by mu to nevěřili. Přece jen bylo všeobecně známo, že bradavické schodiště si rádo ze všech dělalo blázny.

„Tak zabloudil. Slyšíš ho, Tichošlápku? Mladej zabloudil," rozesmál se James. „To je dobrý. Bradavice uměj být někdy dost zákeřný. Asi budeš chtít mluvit s Brumbálem, co?"

„Jo, to bych rád."

Brumbál. Živý a zdravý. Ředitelem. Něco uvnitř hrudníku se mu sevřelo a na dně žaludku měl těžký uzel. Měl toho muže tolik rád, vzhlížel k němu, obdivoval ho. Byl něčím, co se dost podobalo rodině. A přišel o něj. Představa, že v této době stále žije a on má možnost se s ním znovu setkat, byla neskutečně abstraktní. Přejel mu z toho mráz po zádech. Byl si naprosto jistý, že Brumbál ho donutí vrátit se zpátky, aby nenarušil tok času nebo něco na ten způsob. Nepochyboval, že jejich setkání bude poslední, protože Harry hned obratem poputuje zpátky do své doby, kde ten starý muž už není. Zpátky k tomu zmaru a smutku, který doprovází Harryho život.